Snahy o dobrovolné omezení zbrojení jsou starší než jaderné zbraně. Asi nejproslulejším příkladem je Washingtonská námořní konference, která v roce 1922 stanovila poměr tonáže velkých válečných lodí a omezila maximální výtlak bitevních lodí. Její příběh dobře ilustruje omezený reálný dopad podobných smluv.
Dohoda vznikla v reakci na počínající závody ve zbrojení mezi Spojenými státy americkými (USA) a Japonskem v optimistické atmosféře po první světové válce. Tehdy mnoho lidí věřilo, že ta bude skutečně onou válkou, která ukončí všechny války. Smlouva měla omezit napětí mezi Amerikou a Japonskem prostřednictvím omezení zbrojení.
Skutečná dynamika byla přesně obrácená. Obě země byly ochotné smlouvu podepsat, protože dokázaly vyřešit jiné sporné body. Mezi nimi hrála prim otázka suverenity nad Šantungským poloostrovem v Číně. Ten před válkou Peking koncesí dal k dispozici Německu. Japonsko ho jako spojenec Británie a Spojených států okupovalo a po válce odmítalo opustit.
V roce 1922 bylo právě během námořní konference ve Washingtonu dosaženo kompromisu. Čína získala území zpátky, ale Japonsko si uchovalo dominantní ekonomický vliv. Omezení zbrojení nepřineslo snížení napětí. Naopak, snížení napětí umožnilo omezení zbrojení.
Baruchův plán
Snahy o omezení jaderných zbraní se objevily bezprostředně poté, kdy se svět dozvěděl o jejich existenci. Američané se snažili celou věc řešit prostřednictvím nově zřízené OSN. Tam předložili tzv. Baruchův plán. Ten by veškeré jaderné zbraně dal do správy OSN. Krom jiného ale vyžadoval inspekce na ověření plnění podmínek ze strany jednotlivých účastníků.
Pro totalitní sovětské Rusko (SSSR – Svaz sovětských socialistických republik) byly tyto inspekce nepřijatelné. V té době bylo jediným komunistickým státem v Radě bezpečnosti OSN a nevěřilo, že rozhodnutí o případném nasazení zbraní bude spravedlivé.
Baruchův plán neztroskotal proto, že by byl špatný. V situaci rostoucího napětí mezi USA a SSSR byl ale dopředu odsouzený k zániku. Všechny odzbrojovací smlouvy totiž předpokládají existenci elementární důvěry a dobré vůle mezi smluvními stranami.
Po šoku z karibské krize v roce 1962, kdy se svět ocitl na pokraji jaderné války, podepsaly Spojené státy, Velká Británie a Sovětský svaz dohodu o zákazu atmosférických testů jaderných zbraní. Úvahy o takovém kroku se objevovaly už od roku 1954.
Někteří odborníci tvrdí, že smlouvu velmoci podepsaly, protože atmosférickými testy už stejně příliš mnoho nových informací získat nemohly. Jenže stejně jako v roce 1922 platí, že reálné dopady byly vlastně vedlejší. Přelomová byla skutečnost, že šlo o první omezení týkající se jaderných zbraní. Šlo o jasný signál ochoty velmocí dohodnout se.
Dobrovolné dodržování
Zajímavý je v kontextu toho, co se děje dnes, osud dohody SALT II. Ta byla vrcholným úspěchem období uvolňování napětí mezi USA a SSSR. V létě roku 1979 ji ve Vídni podepsali americký prezident Jimmy Carter a sovětský vůdce Leonid Brežněv. Jenže když pak v prosinci téhož roku Sovětský svaz vpadl do Afghánistánu, prezident Carter dohodu z ratifikačního procesu v Senátu stáhnul. Oficiálně tak nikdy nevstoupila v platnost, ale obě strany ji dobrovolně dodržovaly až do roku 1986.
Dohoda Nový start, podepsaná v Praze v roce 2010, omezila počet jaderných hlavic, ale také množství jejich nosičů, tedy raket a bombardérů. Součástí byl i robustní ověřovací a inspekční mechanismus.
Rusko odstoupení od smlouvy Nový start oznámilo už v únoru 2023. Zároveň Moskva zdůraznila, že se bude nadále řídit početními limity danými smlouvou. To samé zopakoval ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov i poté, kdy platnost smlouvy oficiálně skončila letos v únoru. Při absenci inspekcí bude samozřejmě složitější ověřit, zda to mu tak je. Nicméně Rusko opravdu nemusí mít zájem na nákladném soupeření v počtu hlavic a raket.
Ani Trump neříká, že by si přál nové závody ve zbrojení. Naopak, už před svým nástupem do funkce mluvil o možnosti nejenom jaderné arzenály dále omezit.
Nový start tedy možná bude neformálně dodržován podobně jako SALT II přinejmenším po nějakou dobu. Otázka je, zda se v této době podaří vyjednat náhradu. Trumpovou podmínkou pro to ovšem je, aby byla ochotna zapojit se i Čína. To je z amerického pohledu logické. Peking v poslední době své jaderné síly rapidně rozšiřuje a už dávno není jen jednou z více jaderných mocností druhého řádu jako v době studené války.
Co udělá Čína?
Skutečnost, že Washington ani Moskva nestojí o další drahé kolo navyšování svých jaderných sil, dává určitou naději. I když platnost smlouvy Nový start vypršela, je docela pravděpodobné, že ani Amerika ani Rusko minimálně bezprostředně k expanzi nepřistoupí. Obě strany navíc potvrdily, že jednání budou dále pokračovat. Může tedy nastat situace, kdy limity budou obě dobrovolně dodržovat podobně jako při SALT II. Důvěra a předvídatelnost, které odzbrojovací smlouvy potvrzují, tak může přetrvat.
Hlavní otázkou tedy je, co udělá Čína. Ta vyjádřila politování nad tím, že Nový start přestal platit. Nicméně trilaterální jednání odmítá. Přes nedávnou expanzi je v počtu hlavic pořád pozadu. Sověti v druhé polovině minulého století také napřed chtěli dosáhnout parity s USA, než byli ochotni jednat o vzájemných omezeních.
Peking proto říká, že aby se zapojil, musely by Spojené státy a Rusko své arzenály snížit, aby početním stavem odpovídaly tomu čínskému. To je ale podmínka, o které dobře ví, že ji Moskva ani Washington nepřijmou.
Tato paralýza trojstranných jednání neznamená automaticky okamžité zvyšování počtu jaderných hlavic. Nicméně ukazuje, že naděje na dohodu, která by Nový start nahradila, je malá. V současném světě rostoucího napětí je maximum – v co lze doufat – dobrovolné dodržování limitů ze strany Ameriky a Ruska doprovázené diplomatickou snahou o zapojení Číny ovšem bez použití nátlaku.
Nové jaderné velmoci
Stabilitu mezinárodního řádu dnes ohrožuje tolik věcí, že konec Nového startu sám o sobě hraje jen vedlejší roli. Ruská válka proti Ukrajině, která se jaderných zbraní vzdala výměnou za záruky, které Rusko nerespektuje, posiluje přesvědčení, že jen jaderná zbraň poskytuje funkční bezpečnostní pojistku proti vnější agresi.
Obavy o pevnost spojenectví s USA pak v Evropě podpoří snahy o to, aby Evropa měla vlastní na Americe nezávislý odstrašující jaderný potenciál.
Dohoda o nešíření jaderných zbraní stojí na dvou základních předpokladech. Nejaderným státům by měla garantovat, že proti nim jaderné státy tyto zbraně nejen nepoužijí, ale ani jejich použitím nebudou hrozit. To se sice nedostalo do textu smlouvy, ale všechny hlavní jaderné mocnosti toto očekávání reflektují ve svých jaderných doktrínách.
Druhým předpokladem je, že jaderné velmoci budou podnikat kroky směřující k úplnému jadernému odzbrojení.
Ruská válka proti Ukrajině významným způsobem podryla první předpoklad. Vypršení dohody Nový start nabourává ten druhý a pokud by následovalo nové kolo jaderného zbrojení velmocí, pak tento předpoklad padne definitivně.
Nová evropská architektura
Roste i nedůvěra nejaderných států vůči úmyslům těch jaderných, především tedy Spojených států a Ruska. Zemí, které jaderné zbraně nemají, ale disponují technologiemi potřebnými k jejich výrobě, je více. Patří k nim třeba Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Německo a Nizozemí.
Je potřeba tlačit na to, aby jaderné velmoci opětovně potvrdily, že svými jadernými arzenály nebudou ohrožovat nejaderné státy, ani jim vyhrožovat. Zároveň je potřeba začít budovat architekturu nového evropského jaderného deštníku bez účasti USA.
Měli bychom ale usilovat o to, aby byl vytvořen bez rozšíření klubu jaderných velmocí. To znamená spolehnout se na Francii a možná Británii. Jde o další výzvu, před níž Evropa v současnosti stojí. Je to další důvod, proč je potřeba evropskou spolupráci prohlubovat a ne narušovat.
