Americký ministr financí vyhlásil na tiskové konferenci v předposlední srpnové pondělí plán Spojených států téměř úplně izolovat íránský režim. Operaci, která má oficiální název „ekonomický pária“ (vyvrhel), označil za „ekonomický den D“ v boji proti Íránu. Tento odkaz na vylodění spojeneckých vojsk ve Francii během druhé světové války měl zjevně zdůraznit význam Bessentova prohlášení.
V něm také ministr oznámil, že Írán už byl podle něj poražen vojensky a ekonomická válka má režim pouze dorazit. Reakce Teheránu byla vzdorovitá a posměšná. Íránem financovaná tisková agentura Mehr přinesla vyjádření náměstka ministra zahraničí Kazema Gharibabadiho, který řekl, že Bessentova slova jsou de facto přiznáním porážky. Tomu by odpovídal i fakt, že Spojené státy výrazně polevily ve vojenské aktivitě. Letecké údery Írán k jednacímu stolu nepřivedly, a tak to teď má dokázat ekonomická válka.
Tomu by, jak upozorňuje časopis Fortune, mohlo nasvědčovat i nedávné varování předsedy íránského parlamentu Mohammada Ghálíbáfa, že jeho země nemůže ekonomický tlak vydržet věčně.
Změna strategie
Je v podstatě irelevantní debatovat, jestli íránské ozbrojené síly byly vzdušnými údery vojensky poraženy. Pokud po nich nenásleduje pozemní invaze, stačí Teheránu prostě vydržet a uchovat si schopnost blokovat Hormuzskou úžinu.
Vojenská porážka neznamená zastavení íránského jaderného programu a znovuotevření úžiny. Může se to zdát zvláštní, ale vojenské vítězství se v tomto případě nerovná vítězství ve válce.
Jelikož pozemní invaze není na pořadu dne a její výsledek by byl stejně nejistý, jsou snaha o změnu strategie a důraz na ekonomické škody naprosto logické. Otázkou je, jak velký prostor Spojené státy mají k zostření izolace Íránu a zda kvůli tomu budou ochotné jít do střetu třeba s Čínou. Ta je největším obchodním partnerem Teheránu.
Střet s Pekingem?
Scott Bessent před svou tiskovou konferencí publikoval ve Financial Times článek, v němž novou strategii vůči Íránu obhajuje. Ta ale naráží na jeden zásadní problém – není v principu nová.
Už po vypovězení původní jaderné dohody v roce 2017 Spojené státy pod Trumpovým vedením ohlásily tzv. strategii maximálního tlaku, která měla Teherán přivést k jednacímu stolu.
Na přelomu loňského a letošního roku vedla mizerná ekonomická situace k vlně masivních protestů. I ty ale režim s pomocí brutálního násilí potlačil a udržel se u moci. Americká námořní blokáda íránských ropných tankerů výrazně přiškrtila íránské příjmy z ropy.
A režim stále trvá. Nelze se tak neptat, co přesně chtějí Američané udělat, aby ekonomické škody byly takové, že už je země nevydrží. Bessentův článek ani tisková konference bohužel mnoho konkrétních odpovědí nepřinesly. Dokonce se dá říct, že po nich vyvstaly jen další otázky.
Americký ministr financí například ohlásil, že Spojené státy odepřou přístup k obchodování v dolarech všem entitám, které Íránu pomáhají vyhnout se stávajícím sankcím. Nejmenoval ovšem žádné konkrétní firmy ani státy.
Je přitom veřejným tajemstvím, že s obcházením sankcí pomáhá Teheránu především Peking. Jsou ale Spojené státy ochotné kvůli Íránu vstoupit do přímého střetu s druhou nejsilnější ekonomikou světa?
Dáváme vám čas
Čína navíc nemlčí a rovnou varuje, že odmítá „nelegální a jednostranné sankce“. V oficiálním prohlášení navíc dodává, že si bude bránit svoje zájmy. Trump sice už v květnu pozval čínského prezidenta Si Ťin-pchinga na návštěvu USA, k níž by mělo dojít ke konci září, mezi oběma zeměmi ale panuje křehké příměří v jejich vlastní obchodní válce, jejíž první kola vyzněla spíš pro Peking.
Proto lze jen těžko říct, jakými cestami by Spojené státy chtěly Čínu k nějaké proměně vztahu s Íránem donutit.
Je nicméně zřejmé, že íránský režim čelí už teď značným ekonomickým problémům a umírněnější politici už teď volají po obnovení jednání s USA. Není tedy úplně vyloučeno, že ekonomická válka uspěje tam, kde se to vzdušným úderům nepodařilo.
Bylo by ovšem potřeba, aby onen ohlášený eknonomický den D skutečně znamenal přelom a ne jen pokračování strategie, kterou Trump aplikuje už od roku 2017. Bessentovo prohlášení je zatím spíš typickou trumpovskou ukřičeností s naprosto minimální reálnou podstatou.
