„Rizika jsme zvážili, ale nebylo možné dopředu odhadnout, že se situace vyvine v tak masivní vojenskou akci,“ předesílá Roman Kubín odpověď na častou výtku, proč se tisíce Čechů pouštěly do zemí Blízkého východu, kde nyní zuří válka mezi Izraelem se Spojenými státy a Íránem. Rakety a drony dopadají i v přilehlých státech na obou stranách konfliktu.
Roman Kubín se do regionu vydal minulý týden s maminkou a se skupinou přátel. Mířili do Jordánska. „Letěli jsme na návštěvu za našimi iráckými přáteli, kteří jsou přes Jordánsko na cestě do emigrace v Austrálii, tak jsme se chtěli ještě vidět. A cestu jsme se rozhodli spojit s malým výletem po památkách,“ vysvětluje Kubín pro Téma.21.
Psát jsme si začali v pondělí v poledne, dva dny po zahájení útoků na Írán. Telefonát se nám pro nedostatek signálu nepodařil.
„Zatím se podle instrukcí úřadů držíme mimo velká města, zaregistrovali jsme se do systému možných repatriací do České republiky. Od českého ministerstva zahraničí máme ale jen minimum zpráv,“ přijde zpráva v úterý.
Na vlastní pěst
V okamžiku propuknutí krize bylo v českém systému pro poskytnutí rychlé pomoci DROZD (Dobrovolná registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí – projekt Ministerstva zahraničních věcí ČR) zapsáno zhruba 6 700 lidí. Česká vláda nejprve doporučila, aby se z regionu vrátili komerčními lety, avšak už v neděli 1. března schválila vyslání armádních speciálů. První letadla startovala den poté, zpět v Česku už je díky tomu několik set lidí.
Ministerstvo zahraničních věcí nabídlo také svou nouzovou linku, na kterou se obrátily stovky Čechů. Ne všichni se pro velký nápor dovolali a mnozí si stěžují, že zde žádnou konkrétní radu nedostali a řešení musí hledat na vlastní pěst. Jako Roman Kubín a jeho spolucestující.
Ti zvažovali pozemní přesun do Egypta a odtamtud letecký návrat domů, v úterý odpoledne Kubín píše: „Uvidíme, jestli naše vláda nabídne možnost repatriace z Jordánska, zatím to tak nevypadá a jsme v očekávání.“.
První repatriační let z jordánského hlavního města Ammánu česká vláda vypravila v pondělí. Využilo ho jen několik desítek lidí, případní zájemci se totiž dozvěděli o termínu pozdě a nestihli se na letiště dopravit, další dostali od české a slovenské vlády chybné informace (Česko a Slovensko v roce 2012 uzavřely dohodu o spolupráci a vzájemné pomoci při mimořádných událostech ve třetích zemích – pozn. red.).
Část skupiny kolem Romana Kubína se tak rozhodla pro návrat přes akabské letiště a odtud domů, ostatní pro cestu přes Egypt. Ve čtvrtek dopoledne Kubín píše: „Nakonec se nám podařilo dostat se do českého speciálu. Snad odletíme do Prahy!“
Naprostá komedie
Zatímco Roman Kubín je nad přístupem české vlády pouze v rozpacích, fotograf a pedagog Petr Vilgus mluví o „naprosté komedii“. S manželkou vyrazili do Izraele, aby tu strávili židovský svátek Purim, který připomíná záchranu Židů v Perské říši (dnešním Íránu). Jak symbolické.
„Letěli jsme v době, kdy byla zhoršená bezpečnostní situace, ale nebylo vysloveně nedoporučeno sem cestovat,“ vysvětluje Vilgus. V mobilu má stažené aplikace, přes které izraelské úřady komunikují s občany. Jedna varuje, že se blíží útok, druhá navede do krytu.
„V případě ohrožení se nejdřív ošklivě rozezní mobil a pošle ‚prealarm‘, že se něco blíží. Takže se přesunete k úkrytu, buď podle aplikace nebo prostě následujete ostatní. Když zazní ‚red alarm‘ a sirény, jdete se schovat. Nás ten šeredný zvuk vzbudil první den války v Tel Avivu brzo nad ránem,“ popisuje fotograf. „Šli jsme s davem a řídili se podle místních. Byli velmi disciplinovaní, šli všichni, volným krokem, v klidu, často si zpívali,“ podotýká. Kryt byl v místní škole, hned naproti ubytování.
DROZD, který nezpívá
Následující den – v neděli – bylo pro Tel Aviv hlášeno hned několik vln raketových poplachů, podle izraelských odhadů vypálil Írán na Izrael až 400 raket. „Chtěli jsme dojít do centra, ale cestou jsme vystřídali snad deset krytů: soukromé domy, podzemní parkoviště, kostel nebo klasický úkryt. Ty jsou tu často blízko dětského hřiště – tak jako u nás máme u hřiště záchod, tady mají kryt,“ konstatuje Vilgus.
Komunikace izraelského státu, skvělá síť úkrytů i klid místních obyvatel Vilgusovy uklidňují. „Je to naprosto přesvědčivé a věřím, že i pro naše bezpečí dělají maximum,“ poznamenává Petr. V Izraeli, kde lidé po desetiletí žijí v neustálém nebezpečí, je tak podle něj připravenost systému s Českou republikou nesrovnatelná. „Popravdě si nedovedu představit, jaký maglajz by nastal, kdyby na nás někdo zaútočil. Kryty nejsou připravené, systém komunikace státu s občany je tristní,“ varuje.
Přestože jsou oba manželé zaregistrovaní v systému DROZD, za celou dobu obdrželi pouze dvě SMS obdobného znění o zhoršené bezpečnostní situaci a s příslibem dalších informací e-mailem. Žádný e-mail už nepřišel. „Za mne je to směšně málo. Normální by bylo napsat: ‚Víme o vás, kdybyste byli v problémech, volejte nebo pište tam a tam, organizujeme repatriaci, hlaste se…‘ Izraelský stát se mnou komunikoval mnohem obsáhleji a užitečněji.“
„Jsem svému státu ukradený“
Cestu zpět do Česka manželé plánovali na neděli, mají koupené letenky. Zatím je vzdušný prostor částečně uzavřený, přednost mají repatriační lety. „Pořád doufám, že do neděle kampaň Izraele a USA skončí nebo se zmírní natolik, že se provoz obnoví. Pokud ne, nemám zatím nápad, co s tím. Právě v tom by mi pomohla rada českého státu a ambasády,“ zdůrazňuje Petr Vilgus. Dodává, že nepotřebuje přistavit vládní speciál ani uhradit návrat. Uvítal by, kdyby české úřady zařídily svým občanům odvoz na fungující letiště nebo alespoň poradily, jak se dostat zpět. Informace ale žádné nemá. „Mám pocit, že svému státu jsem vlastně ukradený,“ uzavírá fotograf Vilgus.
