Nejde zdaleka o první pokus vytvořit mezinárodní uskupení států Severní a Jižní Ameriky. Asi nejznámější Organizace amerických států (OAS) byla založena už v roce 1948, hlavní roli v ní dodnes hrají Spojené státy. Členy jsou ale všechny nezávislé státy obou amerických kontinentů, pouze Kuba má od roku 1962 pozastavené členství.
V Trumpově Štítu Amerik naopak chybí tři ze čtyř nejlidnatějších zemí amerických kontinentů – Brazílie, Kolumbie a Mexiko, které společně tvoří více než polovinu HDP Latinské Ameriky (tedy téměř všech amerických zemí jižně od USA). Organizace navíc sdružuje téměř výlučně politiky nakloněné prezidentu Trumpovi. Na první summit tak byl pozván třeba nově zvolený prezident Chile José Antonio Kast, který pochvalně hovoří o éře diktatury generála Augusta Pinocheta, při níž byly zavražděny tisíce lidí. Kast ale nemohl podepsat potřebné dokumenty, protože stávající prezident pozvánku nedostal a Chile tak formálně není členem.
Osobní vazby a demokracie
Nejvýraznější tváří je argentinský prezident Javier Milei. Tomu Trumpova administrativa nedávno pomohla před parlamentními volbami, když garantovala půjčku ve výši 20 miliard dolarů na stabilizaci argentinské měny. Sám Trump pak deklaroval, že Washington bude zemi dál pomáhat, ale jen v případě, že volby vyhraje Mileiova strana La Libertad Avanza. Nejde přitom o výjimku, v podobném duchu mluvil Trumpův ministr zahraničí Marco Rubio při nedávné návštěvě Maďarska o Viktoru Orbánovi.
Osobní a ideové spříznění je pro Trumpovu zahraniční politiku důležitější než dlouhodobé strategické zájmy. Dokonce by se dalo říct, že je z velké části nahrazuje. Nejde přitom zdaleka jen o Latinskou Ameriku. Třeba v Evropě sledujeme fixaci na Maďarsko, i když nejdůležitější zemí pro Washington je bezesporu Polsko. Tam jsou americké vojenské základny včetně části protiraketového štítu. Jenže s vládou Donalda Tuska si příliš nerozumí. V prezidentských volbách přímo podpořil kandidáta konzervativní strany Právo a spravedlnost Karla Nawrockého.
Rozděl a panuj
Hlavním tématem nového amerického spolku je boj proti drogovým kartelům. Jenže mnohé země, z nichž se drogy vyvážejí nebo přes jejich území převážejí, členy Štítu nejsou.
Trump totiž nutně nepotřebuje jejich aktivní spolupráci. Štít Amerik má dodat zdání legitimity vojenským akcím Spojených států namířeným proti výrobcům a pašerákům drog.
Že americkému prezidentovi o žádné skutečné spojenectví nejde ilustrovala část jeho projevu na první summitu Štítu Amerik, v níž řekl, že se odmítá učit jazyky ostatních členských zemí. Spolupracující země totiž nejsou spojenci a partnery v pravém slova smyslu. Jsou dokladem naléhavosti Trumpova boje proti kartelům a ospravedlněním použití ozbrojených sil. Útoky na lodě údajných pašeráků zvládne americké námořnictvo samo. V minulosti je dokonce běžně zastavovala Pobřežní stráž a následně zadržené předávala úřadům ke stíhání.
To v případě smrtících úderů nejde, což je dalším předmětem kritiky. To, že potopené lodě skutečně sloužily k převážení drog, víme jen z vyjádření Trumpovy administrativy. Spolupráce ostatních zemí, byť čistě formální, posílí argument o nutném zajištění bezpečnosti a oprávněnosti použití smrtící síly. Proto Trump nepotřebuje spolupráci většiny zemí. Postačí pár ideově spřízněných hlav států Ti se pak těší na to, že budou mít prominentní přístup k americkému prezidentovi. Někteří možná doufají, že jim pomůže půjčkou jako třeba argentinskému prezidentu Mileiovi.
Pro Trumpa jde také o alternativu k OAS. Podobně buduje svou Radu míru jako paralelní instituci k Radě bezpečnosti OSN. I v ní jsou klíčové osobní vazby a dá se s úspěchem pochybovat, zda obě tyto organizace přežijí prezidentovo funkční období.
Nicméně podobný přístup bude Trumpova administrativa chtít pravděpodobně uplatňovat vůči EU. Budeme sledovat pokusy lákat jednotlivé evropské země na výhody tak, aby se podařilo nabourat křehkou jednotu Unie. I v Evropě tak budeme svědky snah o budování koalice Trumpových fanoušků. Je v našem nejlepším zájmu tomu bránit.
