Dobrý den, kardinál Mario Grech, klíčová postava synody, procesu zaměřeného na větší zapojení věřících laiků do rozhodovacích procesů v církvi. Dobrý den, kardinále.
Dobrý den.
Mnozí si myslí, že synodalita mění způsob řízení církve, je to tak? Budou ji nyní místo papeže a jeho kurie vést věřící z našich farností?
Podívejte, úvaha o synodalitě je úvahou o církvi. Tedy místo otázky „co je to synodalita“ se můžeme ptát „kdo je to církev?“. A odpověď, kterou s vámi mohu sdílet, je odpověď, kterou nám dává Druhý vatikánský koncil? Ten má přímo dokument o církvi. Církev je svatý Boží lid. A když říkáme svatý Boží lid, znamená to všechny pokřtěné. Samozřejmě v tomto těle, v této církvi, existují různá povolání a různé služby. A je zde tedy také hierarchická služba. Tím mám na mysli biskupy spolu s kněžími a jáhny. To je církev. Co je tedy synodalita? Synodalita znamená, že celý Boží lid, všichni pokřtění, jsou povoláni ke společné cestě. Avšak pod vedením pastýře. Tedy pastýř v církvi není úřad, který poroučí, že? Ale je to úřad, který vede, který pomáhá a který kráčí se stádem. Papež František se odvážil říci, že pastýř je ten, kdo kráčí před stádem, uprostřed stáda i za stádem. Pokud mi tedy položíte otázku, zda to mění způsob řízení církve? Mohu vám říci ano, ale s určitou výhradou. Protože biskup zůstane tím, kdo nakonec zajišťuje, že svatý Boží lid kráčí po správné cestě. Ale ne sám. Společně s členy své církve. Tedy i nasloucháním svému stádu.
Zdá se tedy, že církev prochází obdobím intenzivnější vnitřní komunikace. Je to tak? A proč právě teď?
Klíčovým slovem v této úvaze o synodalitě je naslouchání. Všichni jsme tedy zváni k naslouchání. Ale pak je tu druhý rozměr. Ten, kdo naslouchá, musí také slyšet sdělení od druhého. A nasloucháme proto, abychom společně mohli dospět k postoji, který budeme komunikovat všichni. Na otázku, zda tato úvaha o synodalitě pomůže církvi lépe komunikovat, odpovídám, že souhlasím. Nejde však jen o horizontální komunikaci mezi námi dvěma. Důraz je kladen na vertikální komunikaci. Na to nezapomínejme. Protože chceme-li naslouchat, nenasloucháme jen hlasům naší komunity nebo diecéze, ale mezi těmito hlasy se snažíme rozpoznat ten, který je hlasem Ducha Svatého. Existuje tedy vertikální komunikace a samozřejmě velmi důležitá komunikace mezi námi.
Souhlasím. To se zdá obecně jasné. Nyní jsme v Římě. Nicméně naši posluchači, čeští a slovenští katolíci, budou vnímat, že se církev díky synodě mění. Jakým konkrétním způsobem si toho například všimnou?
Slavili jsme synodu, která je odlišná od těch minulých. Zatímco v minulosti synoda trvala tři týdny, tentokrát nám to trvalo tři roky. A v tomto procesu, alespoň v jeho první etapě, šlo právě o zapojení a naslouchání všem. Z tohoto úřadu jsme požádali pastýře, biskupy, a biskupy s pomocí jejich kněží, aby naslouchali všem. A když říkám všem, myslím i ty, kteří nejsou členy katolické církve. Všechny křesťany. Mluvíme tedy i o ekumenickém rozměru, že? Ale nejen to, i ty, kteří patří k jiným náboženstvím. Nasloucháme všem, protože člověk nikdy neví, kam Duch vane, že? Mohu tedy říci, že pokud moji spolubratři odvedli svou práci dobře, mnozí by už o tomto synodálním procesu měli něco slyšet. Samozřejmě to nikdy není dost, že? Stále jsme v procesu. V procesu, který nás zavazuje k tomu, abychom dělali to nejlepší a pokračovali v šíření informací. Pomáhat všem pochopit, co je to synodalita – společná cesta s Ježíšem do jeho království. Opakuji, máme tento závazek zprostředkovat všem potřebu této synodální konverze nás všech.
Mluvíme o univerzální církvi, jak v ekumenickém smyslu, tak o různých kontinentech. Vnímá Afričan nebo Američan tuto konverzi a tuto změnu stejným způsobem? Jaké je specifické poselství pro Evropu? Protože víme, že proběhla i kontinentální fáze synody.
Sdílený projekt je pro všechny stejný, že? Návrh a synodální vize jsou pro všechny stejné. Ale to, jak je tato vize přeložena a uvedena do praxe, velmi závisí na daném místě. Jinak je to v církvi v Americe a jinak v církvi v Africe. Dokonce možná ani toto rozlišení nestačí, protože já rozlišuji mezi církví v severní Africe a církví v jižní Africe. Tedy ano, kontext, historie a potřeby lidu v konkrétním prostředí určují, jak se synodalita aplikuje a rozvíjí. U Evropy nezapomínejme, že pokud vedeme tuto úvahu o synodalitě, má to přesný účel – není to úvaha sebestředná. Ale je to s výhledem na evangelizaci. Tím chci říct, že chceme pomoci dnešnímu člověku setkat se s Ježíšem. Církev má toto poslání a povinnost pomáhat dnešnímu člověku zakoušet Boží vůli a správně chápat hodnoty evangelia. Ty nejsou jen konfesní, ale mohou přispět k obecnému dobru a k budování společnosti hodné dnešního člověka. Proto vedeme tuto synodální úvahu. Evropa je kontinent, kde křesťanská víra bohužel prochází krizí, že? Protože vítr sekularizace a sekularismu v ní bohužel zanechává své stopy. Je zapotřebí nové evangelizace. Pokud tedy církev v Evropě, s přihlédnutím ke zvláštnostem tohoto kontinentu… nejsme Latinská Amerika, kde jsou například dva jazyky. V Evropě má každý národ svůj jazyk, abych zdůraznil aspoň jedno ze specifik. Ale pokud se nám podaří najít způsob, jak se více sblížit a sdílet toto poslání, jsem přesvědčen, že to bude krásný přínos pro celou Evropu.
Mluvil jste o vizi. Synoda byla vizí papeže Františka, kterou rozvíjí i papež Lev. Podařilo se těmto lídrům přenést dostatek nadšení pro tuto vizi na své spolupracovníky a na univerzální církev?
O tom jsem přesvědčen. Jsme zde díky tomu, že nás nastartoval papež František. Byl jako sopka. Ani ne tak pro synodalitu, ale pro hlásání evangelia. Stačí si vzpomenout na Evangelii Gaudium. To je program jeho pontifikátu. Totéž mohu říci o papeži Lvovi, který je v kontinuitě s papežem Františkem. A to nejen proto, že chce rozvíjet debatu o synodální konverzi církve, ale také proto, že je papežem misionářem. I on nás podněcuje k hlásání dnešního evangelia. Doufáme, že vášeň, kterou mají papež František a papež Lev pro Ježíše a pro svět, budeme sdílet i my.
Jak se změnil váš vztah s Robertem Prevostem nyní, když se z kolegy a možná přítele stal vaším nadřízeným?
Nezměnil se vůbec v ničem. Protože je sice pravda, že je Svatým otcem, ale stejně tak je kolegou, bratrem a přítelem. Dokonce bych mohl dodat, že nyní je otcem. Dříve byl bratrem, ale dnes ho považuji za svého otce. A když se s ním setkám, vždy nacházím toto otcovství, smysl pro povzbuzení, podporu a pomoc jít dál.
Pracoval jste a pracujete v úzkém kontaktu s oběma papeži. Jací jsou to šéfové? Jaké jsou silné stránky těchto dvou lídrů, kteří sdílejí vizi o tom, jak uskutečňovat evangelium v dnešním světě?
Možná to, co mají oba společné, je, že mají velké uši, ne-li přímo velké srdce, protože umějí naslouchat. Papež František často říkal, že člověk nenaslouchá ani tak ušima, jako srdcem. On to dělal a mohu vám říci, že i papež Lev umí skvěle naslouchat. Neříká mnoho slov, ale naslouchá s velkou pozorností a náklonností. To by mohlo být dobrou inspirací pro každého z nás, pro každého lídra.
Často mluvíte o naslouchání. Jakým způsobem by se stejné principy – dát hlas všem, hledat shodu – mohly uplatnit i v občanské společnosti? Může být církev zdrojem inspirace pro demokratické procesy?
Zajisté. Synodalita není jen přínosem pro církev, ale má i tento prorocký rozměr pro společnost. Svatý otec papež František nám často říkal: pozor, když mluvíme o synodalitě, neznamená to, že církev je parlament. Neznamená to, že směřujeme k demokratickému systému. Církev to udělat nemůže, protože, jak jsem řekl na začátku, církev je svou povahou synodální, ale stejně tak hierarchická. Často jsem však papeži Františkovi říkal, že by se naše demokracie a politické struktury mohly z této synodální vize poučit v tom smyslu, že by byly skutečně schopny naslouchat lidu, který jim byl svěřen. Politika by pak byla naprosto jiná.
Věnoval jste život stavění mostů mezi různými lidmi. Jak lze obnovit dialog v době, kdy lidé raději mluví o sobě, než aby se konfrontovali s ostatními? Jak vy osobně uvádíte naslouchání do praxe?
Jak jste správně zdůraznil, žijeme v době mnoha konfliktů, polarizací a rozdělení. Synodalita je návrhem, jak tuto situaci řešit, protože dává všem možnost sejít se u jednoho stolu a vzájemným nasloucháním dospět ke společnému řešení.
V čem vyniká evropská církev a co se naopak může naučit od zbytku světa? Dá-li se to tak říci.
Směřujeme k další události v tomto procesu po synodě. Jsme ve fázi implementace závěrečného dokumentu synody. Tato událost se bude slavit v roce 2028 církevním shromážděním zde v Římě, kde se spojí lidé z celého světa. Proč? Abychom si vyměnili dary, tedy abychom se jeden od druhého naučili to, k čemu Duch Svatý inspiroval církve v různých částech světa. Jsme tedy otevřeni učit se jeden od druhého. Pokud je tedy vaší otázkou, zda se máme co učit, pak jistě ano. Tato otevřenost nám pomáhá růst a zdokonalovat způsob našeho společného života.
Navštívil jste také Českou a Slovenskou republiku a byl jste také spolusvětitelem biskupa Prokopa Brože. Čeho si ceníte na českém lidu?
Když jsem byl v České republice, pamatuji si, že jsem se setkal s biskupskou konferencí, s biskupy. Navíc jsem navštívil i oba semináře. Na tyto zkušenosti mám krásné vzpomínky, nemluvě o biskupském svěcení, které jste zmínil, kde jsem se setkal i s částí Božího lidu. Viděl jsem, že je tam živá církev – církev, která je i přes výzvy a potíže plná naděje. A právě naděje je motorem, který nám může skutečně pomoci jít vpřed. Biskupové jsou šikovní. Učil jsem se i od nich nasloucháním vašim biskupům, ale i seminaristé a formátoři ve mně zanechali dobrou zkušenost. A to je budoucnost vašich církví.
Zdá se tedy, že budoucnost je plná naděje?
To neznamená, že nejsou výzvy, že? Neznamená to, že jsme dokonalí. Ano, ale jdeme dál, ne sami, s přesvědčením, že nám Duch Svatý pomáhá.
Měl byste nějaký vzkaz pro naše země, Česko a Slovensko? Na co bychom se měli zaměřit a na jakých aspektech pracovat?
Papež Lev neustále zdůrazňuje důležitost daru pokoje. A když mluvíme o pokoji, není to jen pokoj mezi národy, ale i pokoj prožívaný v našich rodinách a komunitách. A to je přání pro všechny. Chceme-li skutečně žít v určité harmonii a bratrství mezi sebou, doporučuji naslouchat evangeliu a brát Ježíše vážně. To je tedy poselství, které mohu zanechat vašemu lidu. Získávejte zkušenost, získávejte zkušenost. Nejde jen o řeči typu „čtěte evangelium“ nebo čtěte něco o církvi, ale prožívejte církev jako zkušenost. Tam najdete pramen, který vám skutečně může dát živou vodu, jež utiší vaši žízeň.
Děkuji za vaše slova. Naším hostem byl kardinál Mario Grech. Děkujeme za vaši pozornost a přítomnost.
