„Každý národ v každém regionu se nyní musí rozhodnout. Buď jste s námi, nebo s teroristy. Toto je boj celého světa, toto je boj celé civilizace,“ prohlásil pár dní po teroristickém útoku Al-Káidy na Světové obchodní centrum (WTC) z 11. září 2001 tehdejší americký prezident George W. Bush.
Al-Káida svůj útok pojala jako trest za západní podporu Izraele a bezbožnost Západu. Na WTC útočila jako na jeho konzumní „chrám“.
Pseudonábožensky však rámovaly i Spojené státy svou odvetu. Invazi do Afghánistánu s cílem svrhnout islamistický Tálibán a zničit vůdce Al-Káidy Usámu bin Ládina prezentovaly jako konečný zápas dobra a zla v duchu biblické Apokalypsy a jako americkou misii demokracie.
Sám George W. Bush ji navrch přirovnal ke „křížové výpravě“. Jeho slova (ač se je záhy pokusil zmírnit) oživila duch náboženských bojů středověku a Al-Káidě umožnila konflikt prezentovat jako svatou válku proti USA coby nepříteli všech muslimů.
Meze morálky a práva
Jenže náboženské ospravedlnění invaze odmítl jako falešné například tehdejší papež Jan Pavel II., kterého svět respektoval coby morální autoritu. Tvrdě odsoudil terorismus. Zároveň ale odmítl i rétoriku „křížových výprav“, náboženské rámování konfliktu i představu střetu civilizací.
„Existuje právo bránit se proti terorismu, ale musí se při volbě cílů a prostředků vždy uplatňovat v mezích morálky a práva. Viníci musí být správně identifikováni, protože trestní odpovědnost je vždy osobní a nelze ji rozšířit na národ, etnickou skupinu nebo náboženství,“ vyjádřil papež slovy aktuálními i pro současnou situaci.
Usámu bin Ládina Američané dopadli a v roce 2011 popravili. Nastolit v Afghánistánu demokratický režim se však nepodařilo. Americká přítomnost v zemi trvala dvacet let a situaci v zlepšila jen nakrátko. Afghánistán záhy upadl do chaosu, korupce a násilí, desetitisíce civilistů přišly o život a miliony o domov.
Nakonec se jednotky NATO a po nich i Američané roku 2021 ze země stáhli a moci se opět chopil Tálibán. Podle průzkumu Gallupova institutu z roku 2022 klesla důvěra Afghánců v USA i ostatní mocnosti na historické minimum. Země se zmítá v nestabilitě a bídě. Ženy byly po krátkém nadechnutí na počátku americké invaze opět zcela vyřazeny z veřejného života.
Rozvrat, násilí a migrace
Ještě výrazněji pak na blízkovýchodní region dopadla spojenecká invaze do Iráku v roce 2003. Svržení režimu Saddáma Husajna a jeho popravu v roce 2006 si mohly USA „odškrtnout“ jako naplněný záměr; naopak tvrzení Bushovy vlády o tom, že Irák drží zbraně hromadného ničení, a přímo tak ohrožuje Spojené státy, se nikdy nepotvrdilo. Neprokázalo se ani napojení saddámovského režimu na Al-Káidu. A co hůř – USA útok tentokrát provedly bez mandátu Rady bezpečnosti OSN.
I tentokrát se situaci marně pokusil coby výrazný hráč zvrátit Vatikán. V únoru 2003 se americký velvyslanec u Svatého stolce Jim Nicholson spolu s filozofem Michaelem Novakem snažili Jana Pavla II. přesvědčit, aby úder proti Iráku odsouhlasil. Dosáhli však jen toho, že se USA v papežových očích staly „novým nebezpečím, které ohrožuje mír“.
Zdá se, že měl papež pravdu. Ušlechtilý úmysl převést Irák z totality do demokracie ani tentokrát nevyšel. Vyústil v mnohaletou občanskou válku provázenou vzestupem teroristického Islámského státu (ISIS), která se přelila i do sousedních zemí, a zvláště do Sýrie.
ISIS v roce 2014 dobyl třetinu iráckého území a zdecimoval a vyhnal především křesťanské a jezídské obyvatelstvo. Zahynulo až půl milionu civilistů, do zahraničí odešly miliony Iráčanů, což dostalo do hluboké krize například Sýrii nebo malé Jordánsko. A oslabení sunnitského Saddámova režimu posílilo postavení šíitského islámu, v čele s Íránem.
Migrační vlna zasáhla i Evropu. Zde pak vedle velkorysých humanitárních a integračních iniciativ začaly sílit protiimigrační nacionalistické a xenofobní proudy, povzbuzené znásobeným počtem islamistických útoků.
Den poté
Do třetice vyústila ve vleklou občanskou válku a politický chaos i vojenská intervence v Libyi v roce 2011. Rada bezpečnosti OSN ji odsouhlasila uprostřed protestů Libyjců proti diktátoru Muammaru Kaddáfímu, který proti vlastním obyvatelům nasadil těžké zbraně.
USA zde postupovaly společně s Francií a Velkou Británií; po dopadení a zabití Kaddáfího se však země prakticky rozpadla, protože nikdo ze spojenců ani z domácích sil nedokázal převzít zodpovědnost za další vývoj. Odtud pochází slogan „the day after“ (den poté), kterým tehdejší americký prezident Barack Obama popsal zásah jako svou největší zahraničněpolitickou chybu: na „den poté“ totiž neměl žádný plán.
Má jej nyní Donald Trump v Íránu? Jeho často protichůdná vyjádření tomu nenasvědčují. Nejen že se opakují dřívější scénáře, včetně útoku bez mandátu OSN. Nejen že agresi vede prezident, který si nárokoval Nobelovu cenu míru a okázale založil vlastní Radu míru. Ale nic ani zatím nenaznačuje, že by na „den poté“ měl konkrétní plány. S výjimkou prohlášení, že „je čas, aby všichni obyvatelé setřásli ze sebe břemeno tyranie a vytvořili svobodný a mírumilovný Írán“.
To napovídá, že příští osud Íránu hodlá Trump ponechat v rukou jeho obyvatel. Ať si sami se situací, o kterou nežádali, poradí, jak dovedou. Že tak konečnými oběťmi této války budou právě íránští civilisté, je nasnadě. Prvním příkladem může být 170 dívek ze zasažené školy v Minábu. Ostatně podle prozatímních zjištění budovu zasáhla americká střela.
USA už pod současnou vládou nemluví o „křížových výpravách“; ideologie „střetu civilizací“ se vyprázdnila. Politika otevřených střetů ale trvá – a s ní i dopady, které lze bohužel po zkušenostech předvídat a které nakonec nebudou znamenat mnoho dobrého pro Blízký východ, ale ani pro Západ samotný.
