Znovu jsou tu Vánoce, tentokrát východní, v jiném datu kvůli odlišnému kalendáři. Na západě ale celkem ladí se svátkem Tří králů, jak se lidově říká. Vánoce totiž nekončí stromkem s dárky, ale spíš otázkou, kdo se to tehdy vlastně narodil a co to znamená. Skutečně vidí jen ti, kteří sami moc vidět nejsou. Světlo zaznamenají ti, kteří sami neoslňují druhé. V Betlémě to byli mágové, kteří přišli kdovíodkud. Mudrci, možná poustevníci, ne králové, jak jsme si zvykli jim říkat. Možná docela obyčejní sádhuové. A viděli. Viděli taky pastýři, naprosto nedůležité postavy tehdejší společnosti. A viděl dobytek. V pachu ovcí, osla a vola se v tichosti skláněla matka Země. Před dítětem, které už tehdy znamenalo mnoho a přitom ještě nic.
Tříkrálové nápisy na dveřích. Zvyk, kterému málokdo rozumí. Co znamená, když se věci světí? Kde je hranice mezi symbolem a magií? Co když Tři králové nikdy neexistovali? A co když na tom vůbec nezáleží?
