Donald Trump prý s Grónskem dosáhl svého. Myslí si to někteří komentátoři zahraničního dění, mezi nimi i Viliam Buchert z Reflexu. Ten označil dohodu, podepsanou minulý týden v New Yorku mezi USA, Dánskem a Grónskem, za mat.
O fyzické ovládnutí ostrova prý Trumpovi ve skutečnosti nikdy nešlo a novou dohodou získal všechno, co chtěl. Zase tak všechny převezl a z Dánska si udělal vojenskou kolonii.
Všechno je jinak
Co smlouva ve skutečnosti obsahuje a jak shodu tří zemí číst? Jde o drobné posuny oproti smlouvě s Dánskem z roku 1951, respektive trojstranné dohodě z Igaliku z roku 2004.
Přehnané je třeba tvrzení, že Spojené státy budou mít možnost rozhodovat o investicích do těžby kritických surovin. Je pravda, že v hlavě 10 smlouvy stojí, že státy mimo NATO a EU nesmí získat „kontrolu či významný vliv“ v obzvláště citlivých sektorech. Plnění a definice jsou ale na Grónsku v závislosti na dánských zákonech. S USA se zavazují „pouze“ konzultovat.
Je jistě zřejmé, že přání Spojených států bude s největší pravděpodobností Dánsko i Grónsko chtít zohlednit. To by ale platilo i dosud a sám text smlouvy nic takového nevyžaduje. Stejně tak nedává exkluzivní přístup k těžbě Spojených státům, takže i při úplném vyloučení zemí mimo NATO a EU bude mít Grónsko pořád dost široký výběr možných obchodních partnerů.
Podobně je to se zajištěním bezpečnosti tzv. obranných území, na kterých má či bude mít Amerika své základny. Spojené státy mohou vyjádřit obavy týkající se konkrétních budov, zařízení a dalších věcí v blízkosti svých základen. Text ale opět rozhodnutí nechává na grónských a dánských úřadech.
Nové základny a trvalá smlouva
Spojené státy budou moci zřídit nové základny včetně těch, které mají být součástí Trumpova protiraketového deštníku nazvaného Zlatý dóm. Faktem je, že smlouva z Igaliku počet amerických základen redukovala. Zároveň ale jak Dánsko, tak Grónsko od začátku Trumpem způsobené krize jasně říkala, že proti rozšíření americké vojenské přítomnosti nic nemají.
Donald Trump se tak v tomto ohledu vlomil do otevřených dveří. Nové vojenské základny mohly mít Spojené státy i bez narušení dobré vůle a důvěry mezi spojenci.
Největší změnou tak možná nakonec je to, že zatímco smlouva z roku 1951 měla platit jen po dobu fungování NATO, dohoda z roku 2026 je trvalá. Vypovědět ji podle hlavy 11 lze jen po vzájemné dohodě. To je ale v podstatě spíš formální záležitost. Nadřazené mezinárodní právo jasně říká, že právo odstoupit od mezistátních smluv nelze tímto způsobem omezit.
Oslavované vydírání
Víc než o samotný obsah dohody jde ale v současnosti o to, jak si na tento styl mezinárodní diplomacie zvykáme a jak ho hodnotíme. Je co kvitovat na nevybíravém tlaku včetně hrozby použití síly, který Trump ke svému údajnému diplomatickému vítězství použil?
Řekněme, že mají Trumpovi zastánci pravdu. Grónsko je teď přinejlepším polosuverénní americkou kolonií, která v podstatě nemá právo o své bezpečnosti do budoucna rozhodnout samostatně.
Je opravdu diplomatický majstrštyk přinutit slabší stranu k ústupkům pod hrozbou síly? Jestli ano, tak můžeme podobně oslavovat třeba sovětské ultimátum Estonsku ze září 1939. Stalin si tehdy vynutil zřízení sovětských vojenských základen v této zemi, kterou jinak hrozil obsadit násilím.
Dosud jsme z Evropy vzhlíželi ke Spojeným státům právě i proto, že se k nám tímto způsobem nechovaly. Spolupráce s nimi byla založena na sdílených hodnotách a vzájemné důvěře, a ne na strachu z americké vojenské síly. S Trumpem se to mění a je potřeba to vzít v potaz. Není ale příliš jasné, proč bychom tomu měli tleskat a označovat to za geniální diplomacii.
