Když Američané před téměř 250 lety spustili svou revoluci proti britskému králi, argumentem bylo, že se chová jako tyran. Strach z obří moci trůnu způsobil, že když nový národ získal nezávislost, fungoval v prvních letech bez výkonné moci. Dokonce ještě když se psala nová ústava, tak se mnozí obávali, že úřad prezidenta v sobě skrývá předpoklady pro to, aby se moci ujal nový tyran.
Zároveň ale bylo zjevné, že se mladá republika bez federální exekutivy neobejde. Americký politický systém byl tak v mnoha ohledech kompromisem. Kompromisem mezi státy svobodnými a otrokářskými, mezi zastánci silné a slabé federální vlády. To nejdůležitější je ale rozdělení mocí, které má zajistit rozumnou rovnováhu mezi akceschopností na jedné straně a obavami ze zneužití moci na straně druhé.
Pojistky
Ve státě existují tři základní moci, legislativní, exekutivní a soudní. Legislativní vytváří zákony, exekutivní je vykonává a soudní pak hlídá jejich dodržování. Ve všech liberálně demokratických systémech jsou tyto moci od sebe do určité míry oddělené.
Soudce třeba nemůže rozhodnout proti zákonu, byť by třeba osobně byl přesvědčen o tom, že je daný zákon špatný. Státní zástupce, který patří k moci exekutivní, zase nemůže rozhodnout o vině. Musí respektovat stanovisko soudu, ať se mu líbí, nebo ne.
Zároveň jsou všechny složky moci i částečně provázané, a to různým způsobem v různých zemích. V Česku a na Slovensku třeba výkonná moc vychází z moci zákonodárné, vláda totiž musí získat důvěru české Poslanecké sněmovny nebo slovenské Národní rady. Dokud má důvěru většiny poslanců, existuje jen malá šance ji nějak brzdit a blokovat.
Česká republika má alespoň dvoukomorový parlament. Do Senátu se volí jinak než do Sněmovny a obměňuje se navíc jen třetina senátorů každé dva roky. Senát sice Sněmovna může přehlasovat, ale přeci jen představuje určitou brzdu vůči tomu, aby sněmovní většina prosadila úplně všechno, co se jí zlíbí. Na Slovensku chybí i tato pojistka.
Jistě lze namítnout, že v poměrném systému představuje určitou pojistku koaliční vládnutí. Jinými slovy: už nutnost sestavit koalici a prosadit změny napřed ve vládě znamená, že premiér nemůže jednat úplně svévolně, navíc sám o sobě ani nemá takové pravomoci, jako prezident Spojených států. Zároveň ale v současné době, kdy dva Babišovi koaliční partneři balancují v průzkumech na hraně volitelnosti, nemají příliš možnost tlačit premiéra ke zdi ztrátou většiny.
Ve Spojených státech jsou ovšem od sebe obě moci oddělené téměř dokonale. Prezident se volí zvlášť. Vládne čtyři roky bez ohledu na to, zda má jeho strana také většinu v Kongresu. Ten je navíc složený ze dvou rovnocenných komor. Sněmovna nemůže senát přehlasovat. V něm má totiž každý z 50 amerických států dva zástupce, kdežto zastoupení ve sněmovně závisí na počtu obyvatel. Senát je tedy pojistkou pro malé státy, aby je v rámci federace ty velké nemohly přehlasovat.
Utrhl se ze řetězu
V americkém systému proto zákonodárná moc skutečně historicky plnila významnou kontrolní funkci. Kongres může zřizovat vyšetřovací komise, které prověřují prezidenta a jeho administrativu. Některé pravomoci jsou výslovně sdílené. Kongres tak má teoreticky velmi silné páky, jak zasáhnout proti prezidentovi, který by se lidově řečeno utrhl ze řetězu.
Kritici ale namítají, že Trump má republikány natolik ochočené, že Kongres na svou kontrolní roli de facto rezignoval. To je z velké části pravda. Ani sněmovna ani senát se třeba neozvaly, když Trumpova administrativa ve svém druhém funkčním období přestala vyplácet peníze na různé programy, které před tím Kongres schválil. Moc uvalovat daně a rozhodovat, na co budou prostředky využity, přitom ústava celkem jednoznačně dává právě zákonodárcům.
Je fakt, že autoři ústavy nepředpokládali vznik politických stran. Pro prezidenta by tak bylo daleko těžší zákonodárce nějakým způsobem ovládat, protože by byli daleko víc závislí na místních zájmech svých voličů. V dnešní politice ale strany hrají velkou roli. Trumpovi se třeba opakovaně daří většinu svých kritiků a odpůrců odstranit pomocí tzv. primárek. Ve volbách, v níž strany vybírají kandidáty do Kongresu, hlasují většinou zarytí a přesvědčení voliči strany. Ti prezidenta skutečně poslouchají skoro na slovo.
Strach z odvolání
Přesto se nedá říct, že by Kongres skutečně nedával Trumpovi žádné hranice. I zákonodárci jeho vlastní strany se mu dokázali postavit třeba v případě jeho nesmyslné snahy získat Island, v otázce zveřejnění tzv. Epsteinovy složky a teď nedávno ohledně vojenské akce proti Íránu.
Je otázka, zda chce Donald Trump vstoupit do dějin, nebo věří, že bezpečnost USA nemůže zajistit bez Islandu. Jeho otevřené vyhrožování, že si ostrov vezme po dobrém, nebo po zlém, ale nadělalo ohromné škody na spojenectví s Evropou. A to i když na bezpečnostní konferenci v Davosu oznámil, že použití síly nepřichází v úvahu.
To, co mnozí interpretovali jako jeho ústupek, nejlépe vysvětlil významný republikánský senátor Thom Tillis. Ten při rozhovoru pro konzervativní televizi Fox News prohlásil, že Trump prostě jen pochopil, že jeho rétorika vzbuzovala odpor i mezi republikánskými zákonodárci. Kdyby chtěl skutečně vést válku s Dánskem, potažmo s Evropou, mohl by čelit i odvolání z funkce.
Někdy se ale najde dost republikánských zákonodárců, kteří spolu s demokraty prosadí zákony jdoucí přímo proti tomu, co Trump chce. Tak třeba schválili zákon nařizující Ministerstvu spravedlnosti zveřejnit kompletní Epsteinovu složku. Tomu se Trump dlouho bránil. Tento týden pak sněmovnou prošla rezoluce omezující možnost prezidenta nařídit další údery proti Íránu.
Soudní pojistka
Další překážky Trumpovi staví soudy – nejpřeceňovanější i nejpodceňovanější ze tří mocí zároveň. Někteří věří v jejich až magickou moc zabránit zneužívání systému, jiní tvrdí, že justice nemá žádnou možnost, jak svá rozhodnutí vymáhat. To je totiž role exekutivy. Proto je podle nich soudní moc ze všech tří ta nejslabší a v případě konfliktu nemá proti ostatním šanci.
Jenže příklady z americké praxe posledního roku a půl ukazují, že ani jedno tak úplně neplatí. Trumpova administrativa třeba zkoušela rozhodnutí soudu ignorovat v případě chybné deportace Kilmara Abrego Garcíi do salvadorské věznice. O muži tvrdila, že byl součástí gangu, nakonec ho ale musela přivést zpátky do USA a je teď stíhán na svobodě.
Naopak v případě Trumpových cel, která Nejvyšší soud označil za protiústavní, administrativa nadále vede svou. Cla zavedla znovu s novým odůvodněním, které budou soudy muset znovu zkoumat.
Jinde by už Trump uspěl
Je potřeba si ovšem uvědomit, že žádný politický systém není takříkajíc blbuvzdorný. Nelze se spoléhat na to, že vše vyřeší nastavené brzdy, pojistky a protiváhy. Předpokládá se aktivní účast občanů, kteří se postaví každému, kdo by chtěl moc a stát ukrást pro sebe.
Liberální demokracie spočívá nejenom na mandátu z voleb. Stojí na myšlence, že tento mandát je omezený. Bezbřehá moc, byť posvěcená volbami, zvyšuje motivaci se u moci udržet. Pokud vítězství znamená možnost prosadit vše bez ohledu na opozici a dokonce zákony, pak porážka znamená naprostou bezmocnost a vydání se na pospas milosti vítězi. Cena za prohru v systému, kde vítěz může vše, je prostě příliš velká.
Udržení liberální demokracie ale předpokládá součinnost mnoha složek systému. Neexistuje jedna pojistka, která by dokázala komukoliv zabránit systém úplně ovládnout. V USA sledujeme v přímém přenosu, jak takový zápas probíhá. Jednotlivé složky systému je jistě za co kritizovat. Celkově ale buďme rádi, že americká ústava má takovou podobu, jakou má. V jiném uspořádání by Trump se svou touhou podřídit si stát už možná uspěl.













