Chudé dítě židovského obchodníka z Libně. Mladičký vězeň z Terezína, Osvětimi a Buchenwaldu, uprchlík z pochodu smrti. Komunista, který hlasoval pro popravu Milady Horákové a poté toho doživotně litoval, exulant do USA, kde se zapojil do českého exilového kulturního života. Zpravodaj izraelsko-palestinské války a novinář řady předních titulů, scenárista Československého filmu i šéfredaktor české mutace pánského časopisu Playboy.
To vše byl Arnošt Lustig (1926–2011): člověk, v jehož osudu se odzrcadlily zvraty a paradoxy celého 20. století a který o něm zprostředkoval mimořádně silnou a přesvědčivou výpověď.
Přihlížel rozvratu lidskosti
Výstava „Lustig: Svědek rozvratu lidskosti“ připomíná načrtnuté peripetie spisovatelova života. Netají se epizodami, které lze hodnotit jako kontroverzní; například připomenutý okamžik, kdy Lustig coby redaktor Československého rozhlasu zvedl ruku pro popravu Horákové, protože – jak později vzpomínal – „mě tehdy nic nezajímalo, chtěl jsem jen psát… všichni zvedli ruku, tak jsem ji zvedl taky“.
Nebo jeho komunistickou minulost, s jeho vlastním vysvětlením, které platí i pro tolik jiných osobností z Lustigovy generace: „My jsme se stali komunisty z idealismu a z touhy po spravedlivém světě, kde by bylo víc demokracie, víc tolerance. Hlavně naprostá sociální spravedlnost. Tahle myšlenka nám, kteří jsme se vrátili z Terezína, z Osvětimi, Buchenwaldu, připadala čistá, krásná a povzbudivá… Ale nestalo se poprvé v dějinách, kdy se krásná myšlenka zvrhla.“
Především se ale expozice v Muzeu literatury soustředí na to, jak Lustig své osobní válečné prožitky, ale i tragédii celého svého národa autorsky zachytil, pojmenoval a vyslal do světa. Psát začal prakticky okamžitě po skončení války a povídkám, novelám a románům, ve kterých vyprávěl příběhy holokaustu (jeho slovy „hlasy z lágrů, hlasy mrtvých“), se věnoval až do konce života. Počet jeho knih přesahuje sedm desítek.
Klasikou, která ho proslavila už před emigrací v 60. letech a učinila z něj patrně nejznámějšího svědka holokaustu, jsou tituly jako Démanty noci, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Dita Saxová nebo Můj známý Vili Feld.
Už v 60. letech se mnoha jeho textům dostalo televizního či filmového zpracování, kterého se ujímali přední doboví režiséři. K některým příběhům napsal scénář sám, jindy spolupracoval například s Vladimírem Körnerem nebo Dušanem Kleinem. I díky těmto filmům se povědomí o tom, co se dělo s českými Židy během holokaustu, dostalo daleko za hranice Československa.
Film a scenáristiku Lustig později přednášel na Americké univerzitě ve Washingtonu (roku 1978 byl jmenován jejím profesorem) – poté, co se v srpnu 1968 na dovolené v Itálii s manželkou dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a rozhodli se nevrátit. V USA se usadili po krátkém pobytu v Jugoslávii a Izraeli a zpět do vlasti přijeli až po Sametové revoluci.
Přepůlený život
Arnošt Lustig se kdysi zmínil, že svůj život dělí na dvě části – tu první, v ghettu a v koncentrácích, kde ztratil otce a mnoho přátel a kde zažil nevýslovné hrůzy; a tu druhou na svobodě, kterou charakterizoval slovem „nádherná“. Lze-li se vůbec utrpení holokaustu pokoušet něčím vyvážit, spisovateli se dostalo bezpočtu „zadostiučinění“.
Brzy se oženil s Věrou Weislitzovou, židovskou intelektuálkou a spisovatelkou, narodily se jim děti a zůstali spolu po celý život. Jako novinář i spisovatel pronikal k širokým masám čtenářů a podařilo se mu zapečetit v kolektivní paměti temné příběhy, které chtěla poválečná léta rychle popřít a zapomenout.
Jeho díla se stala čítankovou klasikou a dočkala se překladu do mnoha jazyků a jeho filmy sesbíraly prestižní ceny na festivalech v Itálii, Švýcarsku či Německu. Za scénář k dokumentu The Precious Legacy (Vzácné dědictví) získal dokonce americkou Emmy.
A dlouhý by byl i výčet literárních cen, završený nominacemi na Pulitzerovu, Man Bookerovu nebo Nobelovu cenu.
Svědek, který stále mluví
Samotná – byť sebeprestižnější – cena ale nevystihne, co Lustigovo dílo dodnes znamená pro celou naši společnost. A to výstava v Muzeu literatury připomíná zvláště důrazně: tragédii holokaustu postavil čtenářům a divákům přímo před oči. A odvyprávěl ji ne jako strnulý monolit, ale plasticky a s pochopením pro rozmanité způsoby a strategie, jak člověk čelí ohrožení, hrůze a mašinérii zla. Anebo také jak jim přisluhuje i jak jim podléhá.
Jen díky tomu lze pak pochopit podstatu otázek, které si opakovaně klademe: Jak se to všechno mohlo stát? Jak lze obstát v tak krajní situaci? A může se to opakovat? A protože tušíme, že může, je víc než na místě naslouchat svědkům, kteří se oněm událostem dívali do tváře – i když s jejich strategiemi a jejich životními volbami nemusíme ve své situaci dostatku, bezpečí a míru bezvýhradně souhlasit.
