Jaro je mocná doba. Větve, které ještě před pár týdny vypadaly jako mrtvé, se najednou plní životem. Ptáci vzrušeně trylkují, přichází víc světla a tepla a člověka to těší a není divu.
Jenže není tomu tak vždy. Ani v přírodě, ani v životě. Očekávání nejsou naplněna, místo radosti přicházejí zvraty, deziluze nebo i utrpení a smrt. Co s tím? Právě o tom je křesťanské pojetí Velikonoc, úzce propojené s židovským svátkem Pesach, z něhož Velikonoce vycházejí.
Bláznivé, nebo smysluplné?
Křesťané o Velikonocích tématizují život jako mystérium, kterému rozumíme jen částečně a které může docela dost překvapit. Slaví o těchto svátcích život, který ani smrt nedokáže zničit, jen proměnit.
Může se to zdát bláznivé, iluzorní, ale zároveň nelze křesťanům upřít, že jde o účinnou strategii, jak život fatálně ovlivněný nepředvídatelnou konečností činit smysluplným. Nebo se o to aspoň snažit. A to nezávisle na víře v Boha. Víra v život v tom ale hraje roli naprosto zásadní.
Křesťanských forem velikonočního slavení se za dvě tisíciletí vyvinulo pochopitelně víc. Vlastně mnoho. Přesto význam zůstává stejný. Zde je západní katolická tradice, u nás nejrozšířenější.
Celý proces začíná už o sedm týdnů dřív, na Popeleční středu, která rok co rok zahajuje přípravnou dobu rozjímání a očisty. Říká se jí i postní doba, ale dozajista nejde jen o to odepírat si jídlo. „Je snad půst věcí úst? Zmoř hladem hřích, ne břich, pak prošels pravým postem.“ Verše anglického barokního básníka Roberta Herricka v kongeniálním překladu básníka a biskupa Josefa Hrdličky to docela vystihují.
Prach v kostele
„Prach jsi a v prach se obrátíš,” zaznívá ten den v kostele, když kněz označuje přítomné popelavým křížem na čele. Nejde o prach symbolizující zmar, ale spíše jakýsi hvězdný prach, symbolicky řečeno. Ten odkazuje nejen k hmotnému rozměru člověka, podstatou jehož biologického života jsou prvky a procesy společné člověku, stejně jako begónii, ale k jeho duchovnímu rozměru.
Člověk dokáže myšlenkou přetvářet svět. Stvořitel-Bůh povolal k bytí stvořitele-člověka, tak hovoří už první stránky Bible. Jenže co když člověk rezignuje na svou stvořitelskou schopnost a místo, aby tvořil, tak ničí? Jak z toho ven? I toto jsou otázky, které si postící člověk klade, pokud možno konkrétně a individuálně, protože vidět nešvary na druhém je podstatně jednodušší. Jenže k žádné katarzi takový postoj nevede, jen k ještě většímu rozdělení.
Na Zelený čtvrtek večer přípravná doba vrcholí rozsáhlou třídenní liturgií (bohoslužebný obřad). Střídají se v ní společná setkání a ticho samoty, pochopitelně v přímé souvislosti s vrcholnými událostmi života židovského mistra Ježíše Nazaretského, o němž křesťané navíc věří, že je vtěleným Bohem. Ať už to tak je, či není, zůstává jeho učení docela účinným návodem jak se tvůrčím způsobem vypořádat s životem neustále ohrožovaným smrtí, a co hůř, banalitou. Tímto velikonoční svátky provázejí.
Špenát a svoboda
Název Zelený čtvrtek nesouvisí s barvou, jde o historickou jazykovou chybu. V kulturně blízké staré němčině slovo grīnen nebo gränen neodkazuje k barvě grün, ale k slovesu greinen, což znamená plakat. A skutečně právě tento den byli kdysi ještě v antických dobách zpět do společnosti přijímáni ti, kteří se za své zlé činy káli. Suchá větev díky odpuštění znovu zazelenala. Takže ten čtvrtek zelený nakonec je. Jen ne špenátem.
Při shromáždění na Zelený čtvrtek večer si křesťané připomínají takzvanou Poslední večeři Páně. Událost, kdy mistr Ježíš se svými učedníky slavil starobylý svátek Pesach. Při něm izraelský lid děkuje za vyvedení svých předků z otroctví v Egyptě do života ve svobodě.
Podle tradice vzal Ježíš při rituální večeři nekvašený chléb poutníků a řekl o něm, už dost netradičně, že je to jeho tělo. Pak vzal kalich s vínem: „Toto je má krev, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Jezte a pijte.“ To už nebylo jen netradiční, ale pro dobového posluchače, kterému bylo zákonem zapovězeno konzumovat krev, šokující.
A vlastně si tento Ježíšův čin, jako koneckonců i mnoho dalších, svou výstřednost zachovává dodnes. Jistě, byla to symbolická řeč.
Co bylo ale podstatou této řeči? Nemluvil o záchraně jednoho národa, jak se tehdy očekávalo, ale každého jednotlivce, který se cítí ztracený v sobecké průměrnosti. Nedlouho poté ho vojáci, vyslanci této průměrnosti, zatkli a odvedli k soudu, což nakonec celé vedlo k jeho ukřižování o den později. Krutá poprava na kříži byla tehdy vyhrazena pouze nejhorším zločincům. Ponížení nepohodlného mistra mělo být úplné.
Pátek opuštěných
Liturgické shromáždění Velkého Pátku není zamýšleno jen jako banální pláč nad brutální justiční vraždou spravedlivého. Je to výraz sjednocení tohoto spravedlivého s každým jedním člověkem, i kdyby se dopustil nejstrašnějších zločinů. „Bože můj, proč jsi mě opustil? Do tvých rukou poroučím svého ducha.“
Na kříži v Ježíšovi podle těchto jeho slov zjevně není jistota, ale důvěra v život ano, byť by se zdála marná tváří v tvář nenávisti, jako se tomu právě dělo. Jakoby říkal jiným poníženým a opuštěným: „Neboj se, nejsi v tom sám.“
Papež František v několika svých kázáních vyzýval ty, kteří vzhlíží ke svým hrdinům, aby je nehledali mezi úspěšnými, ale naopak mezi fatálně opuštěnými, kteří to nevzdali.
„Je tolik opuštěných Kristů. Jsou tu celé národy vykořisťované a ponechané samotě. Jsou tu chudí lidé, kteří žijí na křižovatkách našich ulic a jejichž pohledu nemáme odvahu čelit. Jsou tu migranti, kteří už nejsou tvářemi, ale čísly. Jsou tu zavržení vězni, lidé zapsaní do seznamu problémů. Ale je tu také tolik neviditelných, skrytých, opuštěných Kristů, kteří jsou odhozeni v bílých rukavičkách: nenarozené děti, staří lidé ponechaní sami sobě, opuštění v geriatrických nemocnicích, nemocní, které nikdo nenavštěvuje, postižení, kteří jsou ignorováni, mladí lidé, kteří v sobě cítí velkou prázdnotu, aniž by někdo skutečně vyslechl jejich výkřik bolesti. A nenacházejí jinou cestu než sebevraždu. Dnešní opuštění. Dnešní Kristové,“ kázal František.
Přesně toto je druh úvah, které neodkazují tyto svátky jen k připomínce dávných událostí, ale nacházejí jejich palčivou aktualizaci v událostech a postojích našeho času. A nabízejí řešení. Do jisté míry podobně výstřední a odmítané i dnes.
Hrobové ticho
Pak totiž Ježíš zemřel. Nenastalo nic nečekaného, v co jeho tehdejší učedníci bezpochyby doufali. Po jeho smrti se rozlehlo jen ticho hrobu. Ticho celého dalšího dne, Bílé soboty, kdy se z tohoto důvodu nekoná žádné liturgické shromáždění, jako v jediném dni v roce. Kde je ten, který hlásal život? Je to konec jedné iluze, příliš krásné na to, aby byla pravdivá? To jsou relevantní otázky, které si pochopitelně klade každý, kdo se s tímto příběhem setká.
A tady nadchází část velikonočních svátků, která se bez víry v Ježíšovo božství už neobejde. I když… Ne, že by tato víra nebyla pro křesťany důležitá. Pochopitelně je, velmi. Ale své poselství nese i lidem, kteří to mají jinak. Víra ve vzkříšení v sobě nese jistou sílu a inspiraci jak se vypořádat s životními událostmi, které nemají dobré řešení, byť třeba není řeč o smrti, jejíž konečnost je úplná pro všechny.
Odraz tohoto kristovského motivu lze najít v celé naší literatuře. Docela výstižně o něm vypráví například starobylá legenda o Červené Karkulce, kdy bezvýchodnou situaci, v níž vlk pozře život, vyřeší nečekaný příchod „mocného lesů pána“, který život obnoví. Je to méně pohádkové, než by se mohlo zdát. Jakoby příběh říkal: „Nevíš jak dál? Tak se nevysiluj hledáním řešení, které neznáš a otevři se možnosti, že přijde odjinud, jak jsi neplánoval.“ A ono skutečně může přijít.
U ohně
Po setmění Bílé soboty se křesťané scházejí u ohně. Zapalují od něj novou velikonoční svíci a vnášejí ji do temného kostela, což je ústřední motiv této výjimečné liturgie. A vyznávají rituálním zvoláním: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění.“
Ježíš Kristus podle víry křesťanů tuto noc před dvěma tisíciletími vstal z mrtvých. Pro někoho pohádka, pro jiného zázrak, pro dalšího žitá zkušenost, nebo taky škodlivý mýtus umožňující efektivní vládu mocných nad těmi, kteří jsou moci zbaveni. Pravda, či spíše úhel pravdy je asi v tom všem. Protože jako každý vlivný příběh formující myšlení celých národů, i tento byl a je využíván k tvoření, stejně jako zneužíván k ničení.
Liturgie velikonočního třídení v noci na neděli končí. A končí?
Ber, nebo neber
V řeckém originálu evangelií je použito slovo theorein, když smutná Máří Magdaléna přišla ke hrobu svého mistra zrána třetího dne, kdy zemřel. Theorein znamená vidět, meditovat, pozorovat, rozjímat. Nerozuměla tomu, co se dělo, ale podle evangelního svědectví se potkala s tím, kterého milovala, protože chtěla, protože mu to umožnila.
Parafrází českého velikána Járy Cimrmana se s tím dá nesouhlasit, dá se to popírat, dá se to znevažovat, ale to je tak asi všechno, co se s tím dá dělat. Protože jde o svědectví nejen této mimořádné ženy z dávnověku, ale i spousty dalších až do dnešních časů. Co se zdálo nemožné, se v životě těchto lidí stalo skutečností, byť jiného druhu, než tou, kterou lze změřit a zvážit.
Není třeba rozumět všem těm rituálům, které se v kostele odehrávají, aby člověk mohl nasát inspiraci pro život, který jednoduše není vždy právě radostný a někdy je i velmi neradostný. Křesťanské Velikonoce nenabízejí řešení konečnosti života. Mohou ale nabídnout způsob jak žít hodnotně a plně život, který je teď.
I těžké časy života jsou vzácné, protože právě, jde o život, kterého není nekonečně mnoho. A bylo by pošetilé tento život zahazovat jen proto, že zrovna není snadný. Tak nějak lze Velikonoce vnímat. Ber, nebo nech být.
