Byl první leden a s ním oslavovaný začátek nového roku. Proč zrovna teď? Proč ne prvního září, první neděli adventní, na Roš hašana nebo třeba na naše narozeniny? Je to konstrukt. Ale to je přece hodně věcí v životě jednotlivce i společnosti. A ubírá jim to význam? Je důležitější, kdo jsem, nebo že se chovám podle nějakého očekávaného vzorce? A není hloupost to stavět buď-anebo? Jaký bude náš nový k/rok? Jaká předsevzetí dávají smysl ve všeobecném marasmu sprostoty, která se v obou našich zemích (a nejen tam) rozlévá jak povodeň? Kde je holubice s olivovou ratolestí? A není už čas na konec? Jakože úplně? A nový začátek?
„Mnohé věci jsou pro věřící tabu a nemluví o nich. Takto nepřežijete,“ kritizuje v novoročním Neverím Martina. „Oba jsme ve svých společnostech kuriozity,“ dodává Jan.
