Ludmila Javorová byla v období komunistické totality blízkou spolupracovnicí biskupa Felixe Maria Davídka, zakladatele Skryté církve Koinotes (tajné struktury katolické církve).
Jedním z výrazných znaků tohoto společenství byl jeho synodální rozměr, tedy že rozhodování neprobíhalo pouze hierarchicky, ale debatou a rozlišováním. To vedlo i k rozšíření kněžství také na ženaté muže a nakonec i ženy.
Autor této vzpomínky se s Ludmilou Javorovou opakovaně setkával a naslouchal jejím vzpomínkám i názorům, natočil s ní také dokument Ona je kněz pro Český rozhlas Vltava, ze kterého také bude citovat.
Tajného biskupa Davídka znala Ludmila Javorová už jako mladého muže. Novou dynamiku jejich vztah nabral po jeho propuštění z dlouholetého věznění komunistickým režimem.
„Když vyšel po čtrnácti letech z kriminálu, tak ten první den přišel k nám.
Šla jsem mu otevřít a hned se mě zeptal: ‚Co děláš?‘ Já se domnívala, že se mě ptá, co dělám teď. ‚Ale to nemyslím. Co děláš ve svém volném čase?‘ Takovou otázkou jsem byla ohromena, ale celá rodina už čekala, tak jsem mu na to ani neodpověděla. Vrátili jsme se k tomu ještě tentýž večer a on řekl: ‚Já bych tě potřeboval. Znáš někoho, kdo má touhu stát se knězem? A co takový hoch dělá? Tak musíš k nim, najít kontakt, to je první věc.‘“
Od té doby začal Davídek k Javorové chodit denně a jak opakovaně vzpomínala, tehdy poznala, že existuje nějaký program, který si Davídek připravil už ve vězení. Mělo jít o cyklus přednášek zaměřených nejen duchovně, ale „celolidsky“.
Já jsem slýchávala od kněží: ‚Holky, rychle se vdejte, církev potřebuje dobré rodiny.‘ A mě to zvedalo z židle. Proč pořád slyším jedno a totéž, když taky církev potřebuje něco jiného. Ale to něco jiného nebylo nikde na programu. Takže proto mě to tak hluboce oslovilo, když on hned po svém návratu z vězení už mi dává program a řekne: ‚Teď tě potřebuju a uděláš to a to.’“
Svět není nepřátelský, ale čeká na nás
Ludmila Javorová později v životě vzpomínala, že ji Felix Davídek zaujal schopností okamžitě popsat, co mají jedinci i společnost udělat. Poprvé tehdy slyšela někoho mluvit o lidstvu, které čeká na vysvobození, a o tom, že je to povinnost křesťanů.
„Měla jsem najednou otevřené okno do světa, který není nepřátelský, ale který čeká, že do něj vneseme Boha. Že život každého člověka, který žije s Bohem, je svědectvím. My byli formovaní na to, že svět je nepřátelský a plný hříchu. A ne k tomu, že jsme posláni do světa. Bylo to novum.
Byla jsem tím fascinovaná. Já kdybych stála u oltáře, tak mě by nikdo nezastavil. Já bych totiž s lidmi mluvila! Teď je ten okamžik, kdy ty své balvany tady položte na paténu lásky. Kristus bude proměněn, a on promění i vaše těžkosti.“
Žena má v sobě tvořivost
Ludmila Javorová do posledních let svého života mluvila o ženském kněžství, které je formálně v katolické církvi vyhrazeno pouze mužům.
„Mám dojem, že žena má k tomuto blíž. Tím, že je v ní mateřství, které je stále nakročeno dopředu, má v sobě určitou tvořivost. A já do sebe přijímám to, že jsem jako křesťan zodpovědna za lidstvo.“
Na začátky diskuzí o možnosti vysvětit na kněze i některé ženy vzpomínala takto:
„Byli jsme s Felixem na generální vizitaci u sester boromejek ve Znojmě, kde nás přijala matka Vojtěcha Hasmandová a soustředěně ho prosila: ‚Pane biskupe, udělejte něco pro ty ženy, které jsou zavřené. Protože kněží mají naprostý komfort, mají svátosti a ženy jsou ponechány naprosto ladem. Jsou samy. A dovedete si představit to utrpení.‘
No a samozřejmě, že na to okamžitě Felix reagoval, zamyslel se a řekl: ‚Budu o tom uvažovat.‘ Když jsme potom jeli domů, tak jsem se ptala: ‚Co chceš pro to udělat?‘
Právě tehdy začaly být semináře, které byly k tomu zaměřené – k rozdílu mezi mužem a ženou, jak myslí muži, k celibátu jako takovému. (…). No a pak se začalo o tom mluvit víc. Že žena v současné církvi nemá žádné postavení.“
Co s námi bude, až se to dozví papež?
Proces těchto úvah vyvrcholil synodou celého společenství koncem prosince na faře v jihomoravských Kobeřicích. Na začátku setkání se ještě jiní biskupové podzemní církve pokoušeli ostatní od setkání odradit. Podle vzpomínek Ludmily Javorové se báli, co se s místní církví stane, až se o dění dozví papež.
„A na to Felix odpověděl: ‚Vstoupili jste vědomě k této práci, která je rizikem, ale nikoliv hazardem. Já jsem nikoho nenutil. Nelze se všemu naučit v textech, musí tam být také práce Ducha.‘
Potom za mnou Felix přišel a řekl: ‚Já vím, že to musím udělat. Je to moje povinnost jako biskupa zajistit svátosti tam, kde nejsou a kde se po nich touží. A já jinou možnost nemám.‘ Ale neřekl o mém jménu nic.“
Davídek přišel za Javorovou ještě jednou o den později a ona si vzala den na rozmyšlenou, po kterém nakonec se svěcením souhlasila.
„V životě jsou okamžiky, kdy se musíš rozhodnout a musíš to riziko vzít na sebe a vědět, že ti to třeba přinese i něco mínusového, ale nelze jinak jednat. A tady jsem si velmi výrazně potvrdila Boží řeč. Že Bůh promlouvá skrze události, lidi.
Absolutně jsem nevěděla, jakým způsobem budu pracovat, ale byla jsem připravována na to, že půjdu do krimu. Jestli mě ty ženy přijmou, nebo nepřijmou, o tom jsem moc neuvažovala, protože v takových situacích věřím, že se dá přijmout i to, co se zdá jako nepřijatelné.
Nikde jsem o tom nemluvila, nikdo to nevěděl, ani doma, nedělalo mi to žádné potíže.”
Zákaz a samota
„Když se to po revoluci vyneslo ven, někteří lidé mi fandili, jiní ode mě úplně odešli. Vatikán se to dověděl a podali si mě. Poslali delegáta a ten mi donesl papír a chtěl, abych podepsala.
Já na ten papír tedy napsala, že se podřídím, že veřejně nemůžu sloužit. Jinak to nejde. Nešlo to, protože oni stále opakovali jedno a totéž: ‚Žena v současné době není schopna přijmout svěcení.‘
Jenže jak oni mohli rozhodovat, zdali je, nebo není schopna?
Ty momenty byly drastické. Kněžství je nesmazatelný dar Boží, čili s tím já nemůžu zacházet, jakože mi ho někdo vezme. Může ho vzít Bůh. Napsala jsem, že nebudu vykonávat veřejnou službu, ale že bych o tom nemluvila, to nikdy nepodepíšu, protože to bych popřela Boží dar a to neudělám.“
Strach z ženy
A na mě to působí tak, že je ten dar záměrně odložen. Proč? Já se ptám proč? Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, stejné hodnoty. Proč odkládáme tento dar? My jsme ho nepoznali. A proč jsme ho nepoznali? Protože jsme se báli.
Já to tak cítím. Byl tady strach a je dodnes, strach z ženy.
Žena nemá využití toho bohatství, které dostala. Ona čím víc dává, tím víc se stává. A po ní to nikdo nechce, aby to dávala.“
Skrytá církev Koinotes je historie. Anebo ne?
Moudrý jezuitský kněz Jan Rybář psal: „Neboj se snít o církvi svobodné, otevřené, inkluzivní, o církvi chápající, o církvi, skutečné matce, a nejen o církvi, která o sobě jen říká, že je matkou, a přitom miluje láskou nikoliv mateřskou, bezvýhradnou, ale podmínečnou, když budeš dobrý, budu tě mít rád, láskou otcovskou.“
Dovolíš si snít, že to může být jinak? I když nevíš, kam a kudy tě Duch povede? Neboj se snít o církvi, vyzýval zase papež František. A dodával, že bude mnohem radši za církev zraněnou, ale na cestě k druhým, než za církev zatuchlou ve svém zajištěném obýváku, ze kterého umí dávat jen hraběcí rady.
Církev se bojí matky, říkala Ludmila Javorová, jediná známá žena, která byla v hlubokém podzemí v dobách komunistického režimu vysvěcena na katolického kněze, jakkoliv to mnozí zpochybňují.
Opravdu se církev bojí matky? A přitom přinejmenším jednu – matku Ježíšovu Marii –adoruje bezpečně daleko a vysoko na oltáři.
„Kněžství není jen nastrojená služba. Koho mi, Pane, pošleš, o toho se postarám,“ dodala Ludmila a snad tak i naplnila kněžství, jak ho žila dívka z Nazareta, matka z Betléma a Matka z Jeruzaléma. Duch vane, kudy chce.
