Co spojuje protesty proti nedostupnému bydlení ve Španělsku, studentské bouře ve Francii a rostoucí podporu politických extrémů v Německu? Rezignace vlád na péči o střední třídu.
Tu totiž už německý sociolog Max Weber označil za stabilizační prvek společnosti a racionálně organizovaného státu. A od té doby se Evropa už opakovaně přesvědčila, jak chudnoucí střední třída vede k politické nestabilitě a pádu demokracií. Nejznámějším příkladem je nacistické Německo ve 30. letech 20. století.
Německý psycholog Erich Fromm v roce 1941 ve svém z exilu psaném slavném díle Strach ze svobody uvažoval nad tím, jaký psychologický účinek měl na vzestup Hitlerova Německa úpadek střední třídy: „Nacismus psychologicky oživil nižší vrstvu střední třídy, i když se podílel na zničení jejích starých sociálně-ekonomických pozic. Mobilizoval její emocionální energii, aby se stala důležitou v boji za ekonomické a politické cíle německého imperialismu.“
Důvody, proč Němci masově propadli nacistické ideologii, jsou předmětem intenzivního výzkumu. Fromm zdaleka nebyl jediným autorem, který zdůrazňoval, jak se Hitlerovi podařilo získat především nižší střední třídu. Ta od konce první světové války zažila několik ekonomických i psychologických šoků. Stát jejich dopady v některých případech ještě zhoršoval a v jiných je nedokázal zmírnit.
Hyperinflace v roce 1923 byla například důsledkem vědomých politických rozhodnutí spojených s neochotou splácet válečné reparace. Krizi bydlení měla řešit mimo jiné silná regulace nájmů, která vzbudila odpor majitelů domů a zpomalila investice do výstavby, takže se problém po celou dobu existence Výmarské republiky nepodařilo vyřešit.
A tak měl nástup nacismu o něco volnější cestu.
Proč fašismus neuspěl v Británii
Selhání demokracie v Německu vynikne zejména v kontrastu s Británií, která se dokázala vyhnout podobným politickým otřesům. Přitom z určitého pohledu byly změny, s nimiž se ostrovní velmoc musela vypořádat, zásadnější než ty v Německu.
Tam třeba mohli už před válkou volit všichni dospělí muži, zatímco v Británii to bylo jen asi 60 % z nich. Po válce se situace změnila: počet oprávněných voličů vzrostl z necelých osmi milionů v roce 1910 na téměř 21,5 milionu v prosinci 1918.
Německo mělo zkrátka už zkušenost s masovou demokracií, která Británii chyběla. Německá sociální demokracie byla bezpečně demokratická strana, kdežto v Labouristické straně existovaly protimonarchistické proudy.
Obavy z tak výrazného rozšíření volebního práva byly patrné především v konzervativní části politického spektra. Americký prezident Woodrow Wilson snil o vytvoření světa bezpečného pro demokracii. Britský konzervativní premiér Stanley Baldwin mu s dávkou britského humoru odpovídal, že nejprve je třeba vytvořit demokracii bezpečnou pro svět.
Když ale Británii ve 30. letech drtila velká hospodářská krize, dokázaly se konzervativci, labouristé a liberálové shodnout na vytvoření takzvané Národní vlády. Ta v různých složeních prosazovala rozpočtovou odpovědnost, levné úvěry nebo sociální reformy, jako třeba zákony o pracovních podmínkách v továrnách nebo o placené dovolené. Tím obsadily politický střed a pomohly zabránit posilování obou tehdejších politických extrémů, fašismu a komunismu.
Jedním z ministerských předsedů národní vlády byl již zmiňovaný Stanley Baldwin. Někteří jiní významní britští politici, včetně Winstona Churchilla, přitom vnímali fašismus jako určitou hráz proti komunistické hrozbě. Churchill v lednu 1927 při návštěvě Říma během tiskové konference prohlásil, že kdyby byl Italem, jistě by podporoval Mussoliniho v jeho boji proti „zvířeckým choutkám a vášním leninismu“.
Ve 30. letech se ale ukázalo, že Británie žádnou vlastní fašistickou stranu nepotřebovala. Levice v podobě Labouristické strany vedené Ramseym MacDonaldem zůstala demokratická a středová politika koaličních vlád měla silnou podporu.
Domovy pro hrdiny
Velká Británie po první světové válce čelila akutnímu nedostatku bydlení. Už v roce 1912 publikoval architekt Raymond Unwin polemiku s názvem Přelidnění nemá přínosů, v níž kritizoval nevyhovující životní podmínky dělnické a nižší střední třídy. V roce 1917 se stal členem výboru, který se touto problematikou zabýval a který v roce 1918 vydal doporučení stanovující minimální standardy přijatelného bydlení. Ty se týkaly třeba počtu pokojů, celkové podlahové plochy bytu a požadavků na vybavení, z nichž nejdůležitější byla kanalizace a přívod teplé a studené vody.
Ve stejné době, krátce po podpisu příměří ukončujícího první světovou válku, pak premiér David Lloyd George vyhlásil program nazvaný „Domovy pro hrdiny“. Jeho cílem bylo zajistit demobilizovaným vojákům kvalitní bydlení, které by jim umožnilo důstojný život odpovídající jejich válečnému utrpení.
V roce 1919 byl zase schválen zákon, který vyčlenil prostředky na podporu výstavby obecního bydlení. Místní samosprávy je pak mohly přidělovat podle potřeb obyvatel. Přelomové bylo už to, že stát přijal odpovědnost za podmínky, v nichž lidé žili. Stanovené standardy byly navíc na svou dobu nebývale vysoké.
Ulice lemovaly stromy a řadové domy měly vlastní zahrady, tekoucí teplou i studenou vodu a několik ložnic. Ve 20. letech se podařilo postavit přibližně půl milionu takových obytných jednotek. To mělo pozitivní vliv i na soukromou výstavbu, kterou se podařilo výrazně oživit zejména po roce 1924 díky stabilizaci úvěrového trhu a větší dostupnosti hypoték.
V letech 1935 až 1938 se ve Velké Británii stavělo přibližně 350 tisíc soukromých a obecních domů a bytů ročně. Cena průměrného řadového domu klesla z vrcholu těsně pod 20 tisíc liber v roce 1923 na méně než 15 tisíc liber v roce 1929. Na této nominální úrovni se držela po celá 30. léta.
Ztráta důvěry
Německou střední třídu, která se vzpamatovávala ze ztráty úspor investovaných do válečných dluhopisů, v průběhu 20. let drtila hyperinflace. Britská střední třída si naproti tomu mohla poměrně levně půjčovat na kvalitní a stále dostupnější bydlení.
Zatímco nižší střední třída v Německu žila převážně v nájemních bytech, jejichž kvalita se od předválečných dob příliš nezlepšila, v Británii došlo k výraznému zvýšení standardů bydlení. Obecní byty a domy samozřejmě nebyly dostupné každému a bytů byl stále nedostatek, přesto se životní podmínky mnoha lidí zlepšily.
Státní intervence v kombinaci s příznivými podmínkami pro soukromou výstavbu tak významně přispěly k relativní spokojenosti střední a nižší střední třídy, o které se mohly britské politické strany opřít. Německá střední třída, která ztrácela své ekonomické postavení, měla stále méně důvodů důvěřovat existujícímu systému. Britská střední třída naproti tomu měla větší zájem na zachování politické a ekonomické stability.
To, že pocit jistoty a stability spojený s bydlením souvisí s odolností proti politické radikalizaci, ale třeba zvyšuje i ekonomickou aktivitu, potvrzují i moderní výzkumy.
Zázrak s omezenou platností
Klíčové je, že lidé žijící ve vlastním bydlení mají větší pocit, že politický systém reaguje na jejich přání a potřeby a že v něm mohou uspět. Sociologie a politologie pro tento fenomén používají anglický termín political efficacy, který lze volně přeložit jako vnímání vlastní politické váhy.
Toto vnímání ovlivňuje například volební účast, ale také pravděpodobnost, že člověk podpoří populistické strany. Zajímavé je, že podle studie založené na datech z Velké Británie je tento vztah výraznější u starších lidí. Mladí mohou stále doufat, že se v budoucnu stanou vlastníky nemovitosti. U lidí v předdůchodovém věku už však může převládat rezignace na tuto možnost.
Toto poznání je důležité i proto, že mladí podle dalších studií z USA ztrácejí víru v to, že jim jejich domov bude někdy patřit. Výrazné je to u generace Z, což jsou lidé narození v letech 1997 až 2012.
To může zvyšovat jejich otevřenost vůči populistickým řešením. Možná to i částečně vysvětluje, proč některé mladé muže na Západě oslovují propagátoři rychlého zbohatnutí a laciného chlapáctví, jako je Andrew Tate.
Je však třeba varovat před zjednodušeným závěrem, že vyšší podíl vlastnického bydlení automaticky přináší větší politickou stabilitu. Některé programy mohou mít naopak opačný účinek. Hospodářská krize z let 2008 a 2009 měla své kořeny mimo jiné v poskytování hypoték lidem, kteří je neměli reálnou šanci je splatit.
Bydlení jako kotva
Jeden recept na zajištění dostupného bydlení (a tím i na ochranu demokracie) nebude fungovat všude stejně. Například vídeňský systém, který kombinuje rozsáhlý fond městských bytů, družstevní výstavbu a regulované nájemné, dokáže lidem poskytnout pocit stability, aniž by museli nemovitost, v níž žijí, vlastnit.
Nelze však předpokládat, že by bylo možné tento model jednoduše a se stejným úspěchem přenést například do Británie, kde má vlastnické bydlení mnohem silnější tradici. O tom, jakými prostředky toho dosáhnout, se dá a má vést debata.
Měli bychom ale mít na paměti, že bytová politika zdaleka není jen věcí sociální politiky. Existuje velké množství důkazů, že nedostupnost stabilního bydlení přispívá k destabilizaci politického systému. Příklady vidíme kolem sebe. Tragické dějiny 20. století jsou pak připomínkou toho, kam až věci mohou dospět, když velká část střední třídy ztratí víru v to, že v existujícím politickém a ekonomickém systému může uspět a žít důstojný život.
