Ve čtvrtek 20. listopadu si lidé na řadě míst v Česku vyzkoušeli, jaké to je přespávat venku za mrazivé noci. Už tradiční akce Noc venku má přitáhnout pozornost k situaci osob bez přístřeší. Současně se tu představují pomáhající organizace a iniciativy, konají se tematická setkání a kulturní program. Po prvním, ostravském ročníku v roce 2012 se Noc venku rozšířila třeba do Prahy, Plzně, Dvora Králové nad Labem, Trutnova, Znojma nebo Šumperka.
„Akce je důležitá už proto, že se při ní potkají lidé z organizací, které se těm na ulici věnují,“ podotýká pro Téma.21 Kristýna Karpíšková, vedoucí Terénního programu Spolku Ulice Plzeň. Plzeňská Noc venku proběhla letos v prostoru DEPO2015 na břehu Radbuzy, tedy na místě, kde lidé bez domova také provizorně nocují. Spolek byl jednou z iniciativ, které se tu – spolu s Červeným křížem, Charitou, Mediky na ulici apod. a ve spolupráci s radnicí – prezentovaly. „Jsme zvyklí být hodně propojení s ostatními neziskovkami i dalšími institucemi, jako jsou třeba zdravotnická zařízení. Když potom potřebujeme řešit nějaký případ, je vždy jednodušší, když se osobně známe, než kdybychom naslepo volali na nějaké číslo z internetu,“ vysvětluje Karpíšková.
Vidět člověka, ne hrozbu
Především však zdůrazňuje, jak zásadní je Noc venku pro samotné lidi bez domova. Ta plzeňská měla motto „Vidím člověka“ a usilovala ukázat bezdomovce jako konkrétní muže a ženy s jejich osobními příběhy: prostě jako lidské bytosti. V programu se četly jejich životní osudy, k vidění byly jejich portréty. „Připomínat, že i tito lidé mají svoji důstojnost, je naprosto klíčové,“ prohlašuje Kristýna Karpíšková. „Stigmatizace a dehumanizace lidí bez domova je obrovská, nejen u řadové veřejnosti – v Plzni se to týká i některých veřejných činitelů. Když nám klienti vyprávějí svoje denní zážitky, vidíme, že se setkávají i s různou podobou násilí, a to také z míst, odkud byste to nečekala,“ doplňuje.
Lidé bez domova se sami do organizace a programu Noci venku zapojují. „Najednou mohou sami něco říci nebo dát, přispět svou troškou do mlýna, a my vidíme, jak je to pro ně důležité,“ dodává Karpíšková.
Problém tkví v systému
Společnost SocioFactor provedla letos v létě pro Ministerstvo práce a sociálních věcí průzkum , kolik lidí bez střechy nad hlavou nebo v různých typech krizového, nejistého nebo nevyhovujícího bydlení v Česku žije. Došla k číslu 56 606, z toho několik tisíc lidí přespává doslova venku. Pro srovnání: ze Slovenska takovýto souhrn zatím k dispozici není, přípravné kroky probíhají od roku 2022 v rámci Národnej koncepcie prevencie a ukončovania bezdomovstva do roku 2030 a odhad hovoří o rozmezí 3 600 až 29 000 osob.
„Je potřeba mít na zřeteli, že bezdomovectví v České republice je systémový problém a že v žádném případě nemá jednoduché řešení,“ zdůrazňuje Kristýna Karpíšková. Například letos schválený zákon o podpoře bydlení vstoupí v platnost až od příštího roku. Naléhavě chybí místa v azylových domech a noclehárnách. Pomoc veřejnosti, materiální sbírky, ale také úsilí pomáhajících organizací tak je, jak Karpíšková zdůrazňuje, jen hašením nejhorších požárů. Přesto je tato podpora zásadní a pomáhá konkrétním lidem přežít.
Nejen jako forma vstupného na městské Noci venku, ale také jako nepřetržitá možnost u pomáhajících organizací je to v první řadě darování teplého oblečení, prádla nebo spacáků a dek či také batohů. „Čepice, šály, rukavice, zimní boty, bundy, všechno zvlášť pánské,“ vypočítává Kristýna Karpíšková. V bezdomoveckých podmínkách se tyto věci rychle opotřebovávají a ničí, jsou proto potřeba stále znova.
Potřeba jsou i potraviny. „V létě se koná plno festivalů, restaurace mají venku zahrádky, a tak jde spoustu jídla a pití najít na ulici. V zimě tato možnost není,“ upozorňuje Karpíšková. Lidé bez přístřeší nemívají vždy možnost si uvařit, a tak jsou nejvhodnější potraviny, které vaření nevyžadují – například konzervy nebo instantní pokrmy, které stačí zalít horkou vodou v denním centru nebo i na záchodě.
Vhodnou formou pomoci je také zakoupení Nocleženky – tedy poukazu Armády spásy na jednu noc v teple. Za 100 korun kromě místa na spaní zajistí nocujícímu teplé jídlo, ošetření, možnost hygieny a podporu sociálního pracovníka. Právě ta je mnohdy podle Armády spásy nejpodstatnější. „Zkušenosti z jedné z nocleháren ukazují, že až 65 % lidí, kteří využili nocleženku, se podařilo posunout dál – do azylových domů, ubytoven nebo sociálních bytů, kde mají stabilnější podmínky,“ uvádí organizace v tiskové zprávě. Podobnou iniciativu najdeme i na Slovensku.
Dát peníze?
Jak rozřešit věčné dilema, zda člověku na ulici dát, nebo nedat peníze? „Pokud je dáte, musíte být srozumění s tím, že můžou být použity na cigarety nebo alkohol. Pro někoho je to pak problém. Ale my, co s lidmi bez přístřeší pracujeme, vidíme, že alkohol a další látky jsou často zoufalou strategií, jak na ulici vůbec přežít,“ poznamenává Kristýna Karpíšková.
Alternativou je podle ní koupit dotyčnému jídlo či pití nebo právě nocleženku. „Ale úplně nejlepší je s tím člověkem mluvit: Dobrý den, všimla jsem si, že tu sedíte v mrazu na zemi a chtěla bych vám nějak pomoci, co potřebujete? Ti lidé to nejlíp vědí sami. Navíc právě osobní kontakt nejlépe destigmatizuje a ukáže, že mnohé naše předsudky jsou právě jenom předsudky,“ uzavírá Karpíšková.
