O možném bezprostředním pádu kubánského komunistického režimu se mluví od chvíle, kdy na začátku ledna Spojené státy zadržely venezuelského diktátora Nicoláse Madura. Venezuela byla totiž důležitým podporovatelem a sponzorem Kuby.
Spojené státy navíc v únoru tohoto roku vyhlásily ropnou blokádu ostrova. Tamní energetika je přitom závislá na neustálém přísunu ropy, která tam momentálně přestala proudit jak z Venezeuely, tak třeba z Mexika.
Sankce nesou ovoce
Nedostatek paliv vedl v posledních dnech k celonárodnímu výpadku proudu. Kubánci jsou na různá přerušení dodávek elektřiny poměrně zvyklí, ale rozsah i délka trvání toho současného jsou mimořádné. Doposud se podařilo obnovit dodávky jen zhruba polovině odběratelů. Obyvatelé proto vyšli do ulic v nevídaném počtu a troufli si dokonce útočit i na kanceláře komunistické strany.
Pod tlakem sankcí režim vyhlásil politiku ekonomického otevírání země. Vicepremiér Oscar Pérez-Oliva Fraga, prasynovec bývalých vůdců Kuby Fidela a Raúla Castrových, prohlásil, že jeho země stojí o obchodní vztahy s USA a především s kubánskými občany a jejich potomky, kteří ve Spojených státech žijí.
Těm chce umožnit, aby investovali do soukromých podniků na Kubě a dokonce se nějakou formou podíleli i na státní firmách. Detaily zveřejněny nebyly, ale ze strany vládnoucí komunistické strany jde o nevídaný ústupek a zdá se tedy, že Havaně skutečně teče do bot. Je ale potřeba si uvědomit, že cílem ekonomické liberalizace není primárně zlepšit život Kubáncům, ale zajistit, že se současné vedení udrží u moci.
Poslouchat Trumpa na slovo
To je ale pro současnou americkou administrativu zřejmě příliš málo a příliš pozdě. Mezi oběma zeměmi probíhají jednání a podle deníku New York Times mají Američané klíčovou podmínku, a tou je konec současného prezidenta Miguela Díaze-Canela. Americký ministr zahraničí Marco Rubio to sice rezolutně popřel, ale zároveň řekl, že změny, které Kuba ohlásila, nejsou dostatečně rozsáhlé.
Spekuluje se o tom, že Spojené státy by rády ve vedení viděly již zmiňovaného vicepremiéra Fragu. Ten by podle jejich plánu mohl plnit podobnou roli jako Delcy Rodríguezová ve Venezuele. Nešlo by o okamžitou a přímou demokratizaci, ale nová politická reprezentace by byla k Washingtonu vstřícnější.
Donald Trump se rád chlubí, že ho Rodríguezová poslouchá na slovo a že je faktickým vládcem Venezuely on. To je silně nadnesené. Jak moc skutečně Caracas tancuje podle Trumpových not, a do jaké míry jen hraje o čas, není možní jednoznačně určit. Došlo sice ke schválení amnestie pro některé politické vězně, otevření ropného průmyslu a některým personálním změnám, které odnesli Madurovi spojenci, ale neexistuje třeba žádný plán svobodných voleb či případného předání moci.
Po dobrém, či po zlém
Spojeným státům to zjevně zatím stačí. Na Kubě by to bylo pro ně ještě o to přijatelnější, že na rozdíl od Venezuely tam neexistují výrazné opoziční postavy jako je nositelka Nobelovy ceny míru María Machadová a opoziční kandidát z prezidentských voleb v roce 2024 Edmundo Gonzáles.
Kubánský režim se zdá být zahnaný do kouta. Prezident Díaz-Canel mluví o tom, že se Kuba bude jakémukoliv americkému pokusu o vměšování rozhodně bránit. Nezdá se ale, že by se v současné ekonomické situaci dokázal udržet u moci příliš dlouho.
Nejasný je zatím další postup Spojených států. Trump řekl, že si myslí, že „bude mít tu čest Kubu převzít.“ Dodal, že je jedno, jestli ji převezme, nebo osvobodí.
Momentálně vzhledem k operaci v Íránu Amerika není v pozici, aby mohla použít sílu. Také má slušnou šanci, že dosáhne svého jen v důsledku ekonomického tlaku. Pokud se ale Díaz-Canel u moci udrží do té doby, než skončí americká kampaň v Perském zálivu, pokušení použít proti němu sílu vzroste. Trump se ohlášeného cíle jen tak nevzdá a už ukázal, že práh pro užití ozbrojených sil má docela nízko.
