Píše se 11. prosinec 1949 a farář Josef Toufar právě káže o „Spasiteli uprostřed nás“. Na oltáři se v tu chvíli před očima věřících rozkýve křížek. Událost, která vstoupila do dějin jako „Číhošťský zázrak“, stála faráře Toufara život. Zemřel 25. února 1950 po brutálním mučení v komunistických vyšetřovnách.
Jeho příběh ale pokračoval dál. V početných 376 kopiích se rozběhl do nejzapadlejších obcí propagandistický snímek nazvaný „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“. Režisér Přemysl Freiman ho natočil přímo v číhošťském kostele pod dohledem dvaceti pracovníků Státní policie.
Ztýraný Toufar měl před kamerou předvést, jak prý křížkem manipuloval a jak podvedl svoje farníky. Stejně prý s veřejností manipuluje a podvádí ji celá církev – sděloval film. Farář při natáčení zkolaboval a nazítří zemřel v pražském sanatoriu v Legerově ulici. Mechanismus, kterým měl podle StB křížek ovládat, by podle pozdějších zkoumání nikdy nemohl fungovat.
Historik Petr Kopal na konferenci ÚSTRu „Proticírkevní propaganda v dobách nacismu a komunismu“ (konala se s mezinárodní účastí 15. října v Praze) připomněl i to, že Freimanův „dokument“ přesto splnil svůj propagandistický účel. Spolu se Steklého „Temnem“, natočeným podle Jiráskova románu, pomohl připravit předpolí pro široké pronásledování církví, vrcholící monstrprocesy s jejich čelnými představiteli či Akcí K a Akcí Ř zaměřenými proti mužským a ženským řeholním řádům.
Nenárodní a vlastizrádní
Duchovním řeckokatolické církve zase komunistická propaganda přičetla vlastizrádné smýšlení, cizorodost a také „banderovské nebezpečí“ – jak na setkání shrnul slovenský historik Peter Borza.
V dubnu 1950 StB zorganizovala v Prešově shromáždění řeckokatolických věřících, kde několik set delegátů přinutila vyhlásit odchod od Říma a připojení k moskevskému pravoslaví. Řeckokatolickou církev následně vláda zrušila, zabavila jí majetek a ty představené, kteří změny odmítli, poslala do táborů nucených prací.
Přímo z účasti na vražedném spiknutí pak byli mezi stovkou osob v tzv. Babickém procesu obviněni tři katoličtí kněží. Janu Bulovi, Václavu Drbolovi a Františku Pařilovi připsali podíl na vraždě tří komunistických funkcionářů a v červenci 1951 je popravili.
Badatelka Markéta Doležalová popsala, jak ideologickou interpretaci jejich osudů později znovu zvedl televizní seriál Jiřího Sequense „30 případů majora Zemana“. Příslušný díl nazvaný „Štvanice“ se poprvé vysílal v roce 1968 a na televizní obrazovky se vrací dodnes.
Přisluhovači imperialistů
Ideologických útoků nebyli ušetřeni ani papežové. Historik Michal Pehr představil komunistickou karikaturu Pia XII. Portrét ochránce sudetských Němců, přisluhovače imperialistů, zpátečníka a loutky USA šířily dobové letáky, tisk i karikatury na plakátech.
A zapojili se i spisovatelé. Dehonestující básní přispěl roku 1950 Josef Kainar, Karel Bradáč zase své veršíky „Co vyzvonil vatikánský zvon“ vydal v humoristickém Dikobrazu. Jak na konferenci také padlo, Dikobraz byl v době totality součástí sítě periodik spolupracujících v oblasti propagandy napříč východním blokem.
Spiknutí tří
S metodami, jak církev coby jednoho ze svých ústředních ideových oponentů u veřejnosti znevěrohodnit, pošpinit, a minimalizovat tak její vliv, nepřišli ale až komunisté. Historik Jan Zumr vylíčil, jak s obrazy velezrádných, chamtivých či chlípných duchovních pracoval už nacistický týdeník Das Schwarze Korps.
Ten vydával v letech 1935 až 1945 důstojník SS Gunter d’Alquen. Oficiální týdeník SS patřil k nejčtenějším v třetí říši, ke konci války dosahoval až třičtvrtěmilionového nákladu.
Nacistická propaganda nacházela „důkazy“, že je křesťanství plodem spiknutí Židů a bolševiků a společně že představují nepřátelské spolčení proti Říši. Církvi redakce připisovala hetero- i homosexuální aféry, finanční podvody mezinárodního rozsahu anebo i laxnost v ochraně vlastních kněží před německými úřady.
Vatikánskou intrikou byl podle týdeníku dokonce i vznik Československa v roce 1918.
Zneužitá historie
Obviňování církví z tmářství, podvodů, majetkových machinací nebo sexuálních kauz však neskončilo v roce 1989. Nařčení z nacismu nebo fašismu je dnes zase běžné tehdy, kdy jde o očernění Ukrajiny či těch, kdo v současném konfliktu Ukrajinu a Ukrajince podporují.
„Metody propagandy se během uplynulého století příliš nezměnily,“ konstatuje pro Téma.21 historik Jaroslav Šebek, další z řečníků konference. Mechanismus je podle něj prostý: zvolí se objekt, který má být vykreslen v negativním – případně naopak pozitivním – světle a polopravdy o něm se poté překroutí nebo zdůrazní tak, aby tomuto účelu posloužily.
„Nacismus líčil katolickou církev mimo jiné jako vyžírky a utlačovatele pracujícího lidu. Stejný obraz pak využila i komunistická propaganda a ta se pak přelila i do toho, jak církve vnímala a vnímá část polistopadové veřejnosti. Přinejmenším někteří dodnes katolíky vidí jako tlusté preláty s obrovskými pytli peněz, což se ukázalo i v debatě kolem církevních restitucí,“ podotýká Šebek.
Podobně funguje v současné ruské propagandě líčení Ukrajiny jako banderovského, fašistického státu.
„Dnešní režimy, které cíleně šíří propagandu, sahají právě i k historickým obrazům. Demokratické státy by na to měly být daleko lépe připraveny,“ zdůrazňuje historik a dodává: „Obranou je dozvědět se více o tom, jak to či ono bylo ve skutečnosti.“ Protože pravda se, jak Šebek věří, nakonec přece jenom prosadí.
