Ke katolictví se v osmatřicetimilionovém Polsku hlásí asi 87 procent lidí, tedy přibližně 33 milionů. Na nedělní bohoslužby však chodí pouhá třetina z nich, zhruba 11 milionů Poláků. Vyplývá to z výročního souhrnu polského Institutu statistiky katolické církve. Ve srovnání s obdobím před pandemií covidu jde o pokles o sedm procentních bodů.
v Polsku
(před r. 2020)
(před r. 2020)
- Dlouhodobý pokles: Oproti době před pandemií koronaviru se účast v kostelech stále nevrátila na původní čísla.
- Mírné oživení: Ve srovnání s rokem 2023 se křivka návštěvnosti poprvé mírně zvedla.
- Polovina věřících: Ke svatému přijímání přistupuje zhruba každý druhý účastník nedělní mše.
Zobrazit celou zprávu
Ještě výrazněji se v posledních letech ztenčil počet duchovních a kněžského dorostu. Kněží ve farnostech ubylo skoro o 12 procent, počet bohoslovců, tedy studentů připravujících se na kněžství, se ve srovnání s rokem 2018 snížil dokonce o polovinu.
V posledním desetiletí výrazně klesá také důvěra polské veřejnosti v církev. Podle průzkumu polského Centra pro výzkum veřejného mínění (CBOS) hodnotí její působení negativně téměř polovina Poláků. Obojí platí zvláště pro mladší generace.
Kaplani Solidarity
„V Polsku dnes čelíme jevu, který lze označit za prudkou a rychlou sekularizaci společnosti,“ potvrzuje pro Téma.21 známý polský novinář a duchovní Kazimierz Sowa. V období komunismu z řad církve vzešly výrazné osobnosti, které pomohly režim překonat a porazit, v čele s Karolem Wojtyłou – intelektuálem, krakovským arcibiskupem a později papežem Janem Pavlem II.
Až do vzniku Solidarity v srpnu 1980 byla církev hlavní nezávislou institucí v Polsku. Hnutí následně poskytovala duchovní i materiální zázemí a významně ho podporovala. Společenský kredit, který tím získala, však začal krátce po pádu komunistického režimu slábnout. Téměř čtyři desetiletí poté se tento trend dále prohlubuje.
„Pojmenovat jednu hlavní příčinu je těžké. Spíše jde o souhru vlivů, které se v Polsku za poslední desetiletí sešly v jednom čase a na jednom místě,“ uvažuje Kazimierz Sowa. Sekularizace a odklon od církve se zpravidla přičítají mohutnému ekonomickému rozmachu, kterému se Polsko těší od vstupu do Evropské unie v roce 2004. Aktuálně je 20. nejsilnější ekonomikou světa.
Kdo vychová děti?
Podle Sowy je však na místě vzít v potaz i další faktory. Například proměnu forem rodinného života: mizí vícegenerační rodiny, což oslabuje i tradiční katolickou výchovu. Ta se současně vytrácí také ze škol. „Jen za posledních deset let ubyla v hodinách školního náboženství celá třetina dětí, a dokonce polovina dospívajících,“ upozorňuje Sowa.
v Polsku
- Hluboký propad: Důvěra v katolickou církev klesla za 9 let o 23 % (na současných 35,1 %).
- Rostoucí nedůvěra: Počet lidí, kteří církvi nedůvěřují, se téměř zdvojnásobil na 47,1 %.
- Silná polarizace: Pouze 7,2 % Poláků církvi „silně důvěřuje“, zatímco 26,1 % jí „silně nedůvěřuje“.
Veřejná debata o školní náboženské výchově se v Polsku zvlášť rozvířila loni, kdy se ministerstvo školství rozhodlo výuku náboženství zredukovat.
Stát dosud financoval dvě dobrovolné hodiny týdně. Volba konkrétního náboženství závisí na projeveném zájmu, v naprosté většině se však v praxi jedná o náboženství římskokatolické. Nově stát podporuje výuku jediné hodiny, a to vždy jako první, nebo naopak poslední vyučovací lekce dne, aby žáci, kteří „do náboženství“ nechodí, mohli do školy přijít později resp. odejít dříve. Ministerstvo argumentuje finanční úsporou či poklesem zájmu zvláště ve velkých městech.
Kritici – s římskokatolickými, ale také například pravoslavnými lídry v čele – varují před oslabením morálního kompasu, úpadkem tradice nebo před možným porušením konkordátu s Vatikánem.
Výsledně je mladá generace církví méně ovlivňována, současně ale ztrácí orientaci v křesťanské kultuře i povědomí o tom, co církev je a jak skutečně funguje.
Pryč od nacionalismu
Vedle výchovy je tu ale i celá druhá oblast. A tou je politizace části církve a její přilnutí k nacionalistickým a radikálně konzervativním politickým proudům. Po rozpadu východního bloku se to projevilo například v odklonu od médií, jako byl někdejší hlas protikomunistické opozice Tygodnik Powszechny, z jehož okruhu vzešel mimo jiné první nekomunistický premiér Tadeusz Mazowiecki.
Naopak došlo ke sblížení s médii, jako je kontroverzní Radio Maryja. Tato rozhlasová stanice v minulosti čelila kritice za nenávistný, antisemitský a xenofobní obsah. Za problematickou ji postupně začali považovat i samotní katoličtí biskupové, kteří zasáhli do jejího fungování.
Politická angažovanost části církve, konkrétně ve prospěch národovecké strany Právo a spravedlnost (PiS), je podle Kazimierza Sowy dalším důvodem, proč u veřejnosti ztrácí. PiS vládla v letech 2005 až 2007 a 2015 až 2023. Do druhého období její vlády spadá i výrazné zpřísnění potratové legislativy v roce 2020, které vyvolalo masové protesty známé jako Strajk kobiet (Stávka žen) s ohlasem daleko za hranicemi Polska.
Protože katolická nauka hájí lidský život od okamžiku početí, tudíž interrupci zakazuje, polská církev tuto novelu podporovala, ačkoli se vyhnula přímé podpoře konkrétní politické strany. PiS nicméně na „obhajobě křesťanských hodnot“ úspěšně stavěla svou voličskou podporu i vliv. A proto ve volbách 2023 část voličů spolu s odmítnutím této politické linie vylila s vaničkou křesťanského nacionalismu i dítě církve.
Sowa však upozorňuje: „Nemyslím si, že by právě tradiční katolický postoj k potratům ovlivňoval to, jak společnost církev hodnotí. To, že církev brání život od početí, nikoho příliš nepřekvapuje. Naopak je ale hodnoceno velmi kriticky, že někteří církevní činitelé ovlivňují politiky k tomu, aby v tomto směru prosazovali radikální kroky. Tedy to, když církev politiku zneužívá jako nástroj a směšuje ji s náboženstvím.“
Prostitut na faře
Část polské společnosti tyto snahy odsuzuje o to silněji s tím, jak vycházejí najevo sexuální skandály polských duchovních, včetně vysoce postavených kněží a biskupů.
V roce 2021 vydala Polská biskupská konference zprávu o 368 případech sexuálního zneužívání ze strany duchovních v letech 1958 až 2020. Byli tak mezi prvními národními církvemi, které tento problém zveřejnily a začaly se pokoušet o řešení. Kupříkladu Česko tento krok dosud neučinilo, slovenští biskupové vydali pilotní hodnotící zprávu v roce 2024. Veřejnost – včetně mnoha katolíků – však zprávu odmítla jako nedostatečnou a silně podhodnocenou. Aktuálně biskupové pracují na zřízení nezávislé expertní komise, která by vyšetřila skutečný rozsah.
Média přinesla například kauzy arcibiskupa Sławoje Leszka Głódźe nebo kardinála Henryka Gulbinowicze či zprávu o sexuálních orgiích kněží na faře v Dąbrowie Górniczej, kde zkolaboval prostitut. Veřejné mínění dále rozbouřilo odvysílání dokumentů bratří Sekielských Nikomu to neříkej (Tylko nie mów nikomu, 2019) a Hra na schovávanou (Zabawa w chowanego, 2020), které se otevřeně věnují konkrétním případům včetně výpovědí obětí.
„Tyto skandály ovlivnily pohled ani ne tak na církev jako na celek, ale na kněze coby sociální a profesní skupinu,“ komentuje Kazimierz Sowa. Veřejnost jim vytýká pokrytectví, dvojaký život a – což je nejzávažnější – zradu toho, co sami kážou.
Právě to pak vede k dalšímu poklesu důvěry v instituci církve a drobení její morální autority.
v Polsku
Úbytek duchovních
Ztenčují se řady institucionální církve – trvale klesají počty vysvěcených kněží i řeholních bratrů a sester.
Stabilizace věřících
Po předchozím výrazném poklesu se ustálil počet lidí, kteří pravidelně chodí v neděli do kostela a k přijímání.
(Ústav statistiky katolické církve SAC)
Přirozený biotop
Přesto však polská společnost zůstává katoličtější, než by naznačovaly nastíněné souvislosti. Už proto, že katolická kultura tvoří základ polské národní kultury a identity a mnoho národních symbolů jsou symboly náboženské, počínaje Černou Čenstochovskou Madonou a konče kultem papeže Jana Pavla II.
A ačkoli otázka, jaký vliv by měla mít institucionální církev v politice a každodenním životě, je v současném Polsku předmětem zevrubných diskuzí, na denní bázi zůstávají církevní služby ceněné a vyhledávané. „Pro mnoho Poláků je církev stále součástí jejich každodenního života, ať už jde o její impozantní charitativní činnost, veřejnou angažovanost nebo například o katolické školy, které poskytují velmi dobré vzdělání a navštěvují je i děti z nepraktikujících či sekulárních rodin,“ podotýká novinář a duchovní Sowa.
Pro běžné Poláky podle něj rozhoduje, ne co říká nebo dělá hierarchie, ale jaký je farář v místě, kde žijí. „A většina farářů jsou lidé, kteří žijí se svými farníky v těsném kontaktu, což vytváří společenství a blízkost. Navíc lidé vidí, že právě církev v případě těžkostí spěchá na pomoc jako první,“ dodává.
Na místní, ale i celostátní úrovni jsou církevní organizace obry v charitativní činnosti. Podle výročních zpráv Charity na ni jen tato organizace ročně vynakládá doma i v zahraničí miliardy zlotých.
Vylepšit reputaci
Proto i spolupráce církve se širokou veřejností funguje nejlépe na místní úrovni, ať už jde o činnost ve prospěch místních komunit nebo součinnost farností se samosprávami. „Z této spolupráce je dnes nicméně jedna oblast rázně vyloučená, a tou je politika. Plyne to z toho, že si předchozí vláda učinila z církve svého ‚pomocníčka‘ a politický nástroj,“ říká Sowa.
K jeho lítosti tím církev přišla především o postavení partnera ve veřejné debatě, jemuž se naslouchá a s nímž lze diskutovat. Po všech selháních a reputačních šrámech bude obnovení důvěry trvat patrně dlouho. Vytrvalá práce „odspodu“, na lokální úrovni, a tedy tam, kde je stále potřeba poskytovat lidem materiální i duchovní zázemí, však může pomoci vystavět vzájemné vztahy na nových, spolehlivějších základech.
