Prezident Monroe ve svém projevu ke Kongresu v roce 1823 varoval evropské mocnosti, aby se nepokoušely obnovit své koloniální panství v Novém světě. Američané se obávali, že po napoleonských válkách a restauraci španělské monarchie dojde k potlačení emancipačních procesů v Latinské Americe. Monroeova doktrína původně nebyla vůbec vytyčením americké sféry vlivu, ale spíše vyjádřením sounáležitosti s národně osvobozeneckými hnutími v Argentině, Kolumbii, Mexiku, Peru a Venezuele, kterým se mezi lety 1810 a 1821 podařilo vybojovat si nezávislost na Španělsku. Američané měli konec konců pocit, že jde o pokračování dějinného pohybu, který nastartovali oni sami.
Až jeden z příštích amerických prezidentů Theodore Roosevelt na počátku 20. století k této politice přidal dovětek, kterým si USA osobovaly právo zasáhnout na západní polokouli v případě, že by některá země soustavně nebyla schopna si sama udělat ve věcech pořádek. Opět v tom hrála jistou roli Evropa. Motivací Rooseveltovi totiž byly chronické dluhové krize zemí Latinské Ameriky, které evropští věřitelé řešili především vysláním loďstva. To mělo splácení závazků vymoci. Tak tomu bylo například ve Venezuele na přelomu let 1902 a 1903. Velká Británie, Německo a Itálie chtěly pomocí blokády donutit prezident Cipriana Castra ke splacení dluhů a náhrady škod z občanské války. Vžil se pro to termín „diplomacie dělových člunů“. Americký prezident dospěl k názoru, že bude lepší, když budou na pomyslnou nápravu napříště dohlížet americké ozbrojené síly.
Jak si Washington zamane
Rooseveltův dovětek k Monroeově doktríně znamenal zásah do suverenity zemí nacházejících se v americké sféře vlivu. Spojené státy byly konečným arbitrem toho, zda se nějaká země chová jako „špatný soused“ a je tak důvod k zásahu. V dějinách se opodstatnění intervencí měnila. Studená válka třeba přidala ideologický rozměr, jako tomu bylo v případě Guatemaly a Kuby, i když v případě druhé jmenované země Spojené státy po karibské krizi na přímou vojenskou akci rezignovaly a komunistický režim přežil. Společným jmenovatelem ale bylo vnímané ohrožení národní bezpečnosti USA. Jenže Trump teď posouvá význam této fráze takovým způsobem, že úplně ztrácí smysl.
Pašování drog je podle něj terorismus. Migrace je prý invaze. Cla Trump považuje za otázku národní bezpečnosti. Odborně se tomuto procesu říká sekuritizace. Zaštitování se bezpečností má za cíl ospravedlnit použití extrémnějších prostředků. Drogy řeší místo odpovědných úřadů armáda. Migranti jsou zadržováni při spektakulárních raziích. Zavedení cel, které je v pravomoci Kongresu, nařizuje prezident. O to samé se teď Trump pokouší v zahraniční politice minimálně na západní polokouli.
Svět bez spojenců
Pokud se tedy máme bavit o Donroeově doktríně, tak ta především spočívá ve značném rozšíření toho, co je současný nájemník Bílého domu ochoten vnímat jako důvod k použití vojenské síly. Dalo by se s nadsázkou říct, že jde o diplomacii dělových člunů na steroidech. Agresivní vyjádření přichází na adresu Kolumbie, Mexika, ale dokonce i spojeneckého Dánska. Tomu by Trump rád sebral Grónsko, protože ho prý potřebuje kvůli národní bezpečnosti.
Na ostrově přitom Američané mají vojenské základny založené na smlouvě z roku 1951. Kdyby opravdu šlo o posílení obrany, mohl by to Washington jistě řešit prostřednictvím NATO nebo bilaterálních smluv s Dánskem. Trump tedy svým přístupem mimo jiné prozrazuje, jak vnímá evropské spojence a konec konců spojenecké smlouvy obecně.
Po druhé světové válce stály Spojené státy o to, aby s pomocí především evropských i asijských spojenců dokázaly udržovat relativní bezpečí a stabilitu po celém světě. Po zkušenosti dvou globálních konfliktů a ve světě s jadernými zbraněmi mělo právě to zajistit Americe bezpečnost.
Trump ale nyní před spojenectvím preferuje absolutní dominanci USA v jedné oblasti světa, která má vést k tomu, aby si i v globálním měřítku Spojené státy bezpečnost zajistily úplně samy. Trumpova Amerika o spojence nestojí. A Evropa by se podle toho měla zařídit.
