Přísloví praví, že s jídlem roste chuť a Donald Trump ho den po úspěšném vojenském útoku na Venezuelu naprosto potvrzuje. I když po zatčení a transportu autoritáře Nicoláse Madura do USA zůstává situace v zemi stále nepřehledná, americký prezident už přesouvá pozornost na další země. Na přímý dotaz reportérky, zda dojde k podobnému americkému zásahu v Kolumbii, odpověděl, že je pro. Tamní prezident Gustavo Petro ale není nelegitimním diktátorem, který se u moci udržoval i pomocí mučení příslušníků opozice. Je to demokraticky zvolený politik, kterého navíc už v květnu čeká obhajoba mandátu v regulérních volbách.
Útok na Venezuelu byl zjevným a neoddiskutovatelným porušením mezinárodního práva, ale zároveň lze oprávněně argumentovat, že odstranění Madura může otevřít cestu změnám k lepšímu. Pokud by ale Trump chtěl něco podobného zopakovat v Kolumbii s Petrem, jednalo by se o skutečně bezprecedentní krok. Zatímco Maduro byl americkým soudem obviněn z trestných činů spojených s drogami, takže se při troše dobré vůle dá mluvit o jeho zatčení, v případě kolumbijského prezidenta by se jednalo o naprosto zjevný únos.
Jestliže pád Madurova režimu by přivítaly i mnohé latinskoamerické země, které jej v rámci Organizace amerických států kritizovaly za volební podvody a potlačování opozice, svržení demokratické vlády v Kolumbii by mohlo destabilizovat celý region. S nelegální vojenskou akcí na odstranění nelegálního diktátora se ještě lze smířit. Podobný krok vůči legitimnímu prezidentovi je třeba jednoznačně odmítnout.
Kdo drží moc v Caracasu
Donald Trump k útoku na Kolumbii v tuto chvíli spíše nepřistoupí. Pravděpodobně doufá, že úspěšná operace proti Madurovi bude sloužit jako odstrašující příklad, který ostatní přiměje raději spolupracovat. Tento pocit může ještě zesílit poté, kdy výhrůžky minimálně zdánlivě zafungovaly na venezuelskou viceprezidentku, kterou Nejvyšší soud pověřil řízením země. Ještě v sobotu požadovala navrácení Madura do země a mluvila bojovně. Trump následně řekl, že když nebude spolupracovat, čeká ji osud horší než jejího předchůdce. V neděli už Rodríguezová mluvila smířlivěji a o Madurovi a jeho ženě neřekla pro jistotu vůbec nic.
Jenže situace ve Venezuele zůstává nadále nepřehledná. Není především jasné, co chce armáda, která je mocensky nejvýznamnějším hráčem v zemi. Spojené státy už v minulosti za prezidenta Bidena údajně usilovaly o dohodu, v jejímž rámci by armáda vydala Madura a přislíbila zmírnění režimu, výměnou za uvolnění některých sankcí. Změna rétoriky Rodríguezové tak možná reflektuje přání armády se s Trumpem nějak dohodnout a uchovat si vlastní moc. Výměnou za to by mohly americké firmy získat podíly v ropném průmyslu.
Takový scénář by zhruba odpovídal Trumpovým slovům jak o ropě, tak o venezuelské opozici, o níž soudí, že nemá v zemi podporu, aby převzala moc v zemi. Rozhodně by ale neznamenal, že Spojené státy budou zemi řídit, jak americký prezident v sobotu ohlásil nebo že by odstranění diktátora vedlo k přechodu k demokracii. Spojené státy přitom v roce 2024 uznaly vítězství opozičního lídra Edmunda Gonzáleze, takže je to z jejich pohledu legitimní prezident.
Právě návrat k demokracii je ale jedním z morálních aspektů, který americkou operaci mohl obhajovat. Pokud by americké porušení principu suverenity vedlo jen k vystřídání jedné nelegitimní garnitury jinou, bylo by použití ozbrojené síly daleko těžší ospravedlnit.
Washington má tak nyní nejspíš na výběr mezi pokračováním Madurova režimu pod vedením Rodríguezové, což by bylo spojené se stabilitou a americkým přístupem k ropě. Druhou variantou je přechod k demokracii, který ale kvůli odporu armády může být nejistý a krvavý. Trump zjevně preferuje to první, což ale není záruka, že se mu to povede.
