Je to přesně měsíc, co prezident republiky Petr Pavel jmenoval novou vládu Andreje Babiše. Koalice hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě tak musela nejpozději do čtvrtka 15. ledna (30 dní jí ukládá Ústava) požádat o důvěru dolní komoru českého parlamentu, které je také podle Ústavy odpovědná.
Žádostí o důvěru má být zajištěno, že Česko dlouhodobě vede pouze taková vláda, kterou podporuje většina volených zástupců v Poslanecké sněmovně. Ti zase zastupují voliče, kteří se zúčastnili voleb.
Obecné fráze
Poslanci zahájili schůzi k vyslovení důvěry vládě v úterý dopoledne, k hlasování se dostali až ve čtvrtek večer. Byly to tři dny plné projevů, reakcí, vtipů, narážek i urážek. Ministři a poslanci z vládního tábora podle očekávání obhajovali a chválili svůj program, jejich opoziční kolegové ho kritizovali, označovali za vyprázdněný nebo nedostatečný.
Z jednání ale vyzdvihněme některé momenty, které by mohly být vzorem nebo příkladem špatné praxe pro příště:
- Během většiny vystoupení nebylo v sále ani poloprázdno, v lavicích seděla tak pětina poslanců. Zatímco členové vlády mají s výjimkou hygienických přestávek povinnost při jednání o důvěře v jednacím sále být, ostatních se to netýká. Většina řečníků tak mluvila do prázdných lavic. Jistě, první dva dny přenášela živě Česká televize, mnozí tak mluvili především ke svým voličům. To ale nemá být jádrem diskuze v parlamentu.
- Mnozí poslanci řečnili pouze v obecných frázích. Ať už o stabilitě a lepším Česku nebo nekompetentnosti a ohrožení demokracie. O to víc je třeba vyzdvihnout třeba Marka Výborného (KDU-ČSL), Aleše Juchelku (ANO) nebo Pavlu Pivoňku Vaňkovou (STAN). Mluvili o konkrétních potřebných změnách i o možných řešeních.
- Někteří opoziční poslanci (jako třeba Jan Sviták z klubu STAN) byli schopní přiznat, že i ve vládě, kterou nepodpoří, sedí i ministři, se kterými mohou a chtějí spolupracovat. Jiní zákonodárci se bohužel často zmohli jen na obecnou kritiku všech a všeho za každou cenu.
- Jiní řečníci se bohužel nevyhnuli urážkám a vulgaritám. Mluvilo se o močení do vlastního mraveniště, o štěnicích nebo o pirátských poslankyních jako „mladých a krásných“. O jejich schopnostech nebo vzdělání nepadlo ani slovo.
Poslanecká sněmovna při jednání o důvěře Babišově vládě nezažila nic nového. V minulosti se v ní koneckonců při jiných jednáních poslanci prali nebo uráželi daleko hůř. I tak je škoda, že do nového období nevkročil zákonodárný sbor lépe.
Zkušenost i nabubřelost
Ale zpět k vládě, která získala důvěru. Kabinet Andreje Babiše může začít naplno vládnout a skutečně předvést, zda svoje programové sliby dokáže naplnit.
Prozatím se zdá, že konkrétních posunů by se mohly dočkat třeba oblasti zdravotnictví (Adam Vojtěch za ANO) nebo školství (Robert Plaga za ANO), na které se vrací zkušení ministři, kteří byli částí odborné veřejnosti za své vedení hodnoceni pozitivně.
Naopak třeba ministerstvo životního prostředí je zatím vedeno Petrem Macinkou (Motoristé), který má být ale plnohodnotným ministrem zahraničí. A i kdyby nebyl, při nástupu do úřadu prohlásil, že jeho příchodem skončila klimatická krize. Popřít vědecké poznání ihned po nástupu na úřad, který na jeho výsledcích stojí, je ukázkou Macinkovy nabubřelosti a nekompetentnosti k vedení jakéhokoliv úřadu.
A to je Macinka přitom jen pověřen vedením ministerstva. Prezident Petr Pavel totiž odmítá do čela resortu jmenovat poslance Filipa Turka, protože, jak napsal ve zdůvodnění předsedovi vlády, „existuje množství okolností, které mnohdy jednotlivě, ale především ve svém souhrnu, jeho (Turkovu, pozn. red.) loajalitu vůči fundamentálním principům a hodnotám ústavního řádu důvodně zpochybňují.“
Ministr obrany Jaromír Zůna (nestraník za SPD) zase musel po svých prvotních prohlášeních o podpoře Ukrajiny brát svá slova zpět a na videích s šéfem poslaneckého klubu SPD Radimem Fialou vysvětlovat, jak to vlastně myslel.
Utopie
Příští týdny ukážou, kdo z Babišovy koalice umí jen mluvit a kdo předvede konkrétní výsledky. Úkolem všech ministrů i poslanců vládních stran je nejen splnit svůj program, ale také nezadupat opozici do země. Ta by zase měla vládu konfrontovat s konkrétními problémy a fakty, a nejen místy pateticky prohlašovat, že je v zemi ohrožená demokracie.
Parlament má být místem spolupráce, jakkoliv je to představa spíš utopistická. Pokud na tuto představu rezignujeme, možná z kraje utopie zamíříme do říše zapomnění.
